Oblíbená próza
Oblíbení autoři
Antoine de Saint-Exupéry, protože Malý princ, ačkoliv dítě, je dospělý.
Gabriel García Márquez, protože sto let objevoval pravdu.
Daniil Ivanovič Charms, protože má fakt pěkné jméno.
John Ronald Reuel Tolkien, protože napsal o tanci mezi bolehlavy.
Edgar Allan Poe, protože jsem vždycky chtěla černého kocoura a "nevermore"
krásně zní.
Karel Hynek Mácha, protože truchlenci rozesmutní sebe.
Jan Otčenášek, protože lásce je nejlépe potmě.
Viktor Dyk, protože Krysař je nejpřitažlivější knižní postava.
Virginia Wolf, protože byla žena a byla šílená (a nejen proto).
Karel May, protože jeho indiáni mají vystouplé lícní kosti, štíhlou postavu,
ladnou chůzi a hrdou duši.
George Orwell, protože Benjamin je osel a nevědomost je síla.
Sergej Lukaněnko, protože fantasy z Moskvy nemá chybu.
John Morressy, protože Princezna řekla "kvák".
Andrzej Sapkowski, protože Geralt z Rivie má páru.
Franz Kafka, protože hanba nás všechny přežije a každý má svůj vchod k zákonu.
Agatha Christie, protože prokletí stihlo rod paní ze Shallot.
Jaroslav Foglar, protože psal tak, že i mládež vypadala jako nezkažená a s
ideály.
Oscar Wilde, a vlastně nevím proč.
William Shakespeare, protože Dánsko je vězení a Claudio je zamilovaný.
Zdeněk Šmíd, protože Lída říká "Ježišku".
Mému srdci úryvky obzvláště blízké, bez jakéhokoliv oprávnění obdivované a
reprodukované.
Jan Otčenášek - Antoine de Saint-Exupéry - Michail Bulgakov
- Gabriel García Márquez - Simone de Beauvoir - Jean Epstein - Henry David
Thoreau - Daniil Charms
Jan Otčenášek - Romeo, Julie a tma (úryvek)
Leží naznak s pažemi přimknutými k tělu, otevřenýma očima civí do okna ucpaného
řídkou tmou. Za oknem je už pavlač s rozviklanými dlaždičkami, které co chvíli
zachřestí pod chodidly, a čtvercová studna dvorku. Nad střechami vane teplým
větrem červnová noc. Tam nahoře je všechno tiché, mlčí Vega ze souhvězdí Lyry,
od roztřepeného okraje mraku se odloupne měsíc a nahlíží oknem dovnitř - tvář,
která ztratila výraz. Noc vstoupila do města a její ticho ho prostupuje, šelestí
a syčí ve spáncích, je plné nápovědí a neurčitých zvuků, jen loudavý krok
starých pendlovek proklepává zeď svým jednotvárným rytmem.
Hodiny? Není to srdce? Slyší, jak mu dosud svěže cupe v hrudníku, pumpuje krev a
hrne jí do spánků. A tam kdesi jsou myšlenky bez konce jako lesy bez cest. Leží
opět tady, zašantrošen ve zdech města, v těsné krabici pokojíku, který lze
přeměřit pěti kroky. Tam a zpět a zase tam...Kolikrát už nastoupil v posledních
dnech tu krátkou pouť bez cíle, beze smyslu? S podivnou touhou rozrazit si lebku
o zeď! Ne, neumí to. Ani by to nepomohlo.
Raději se nehýbat! Trapná poloha pro člověka, kterému je osmnáct let. Raději
nemyslet! Jak se to vlastně dělá - nemyslet? Snad stisknout víčka - takhle! -
skrýt se za těmi palčivými skořápkami přede vším. Před světem. Před sebou samým.
Zavře umíněně oči. Pak se všechno podobá studni. Padá, padá stále hlouběji a bez
naděje, že to skončí, že se to rozplyne v hojivé prázdnotě, která nemá tvar.
Paměť. Bolest myslet, bolest dýchat, bolest být. I svět je náhle jiný, je
provleklý šedou blanou, lhostejný. Jak dál? Cesta už není. Ztratila se před
chodidly. Jako by po dnech zbytečného hledání došel až tam, kde končí obzor. Ale
ty musíš žít, slyší hlas. Odkud přichází? Je zřetelný, naléhavý. Ty! Slyšíš?
Antoine De Saint-Exupéry - Malý princ (úryvek)
LÉONU WERTHOVI,
KDYŽ BYL MALÝM CHLAPCEM
Trny
Pátého dne, zase díky beránku, odhalilo se mi tajemství života malého prince.
Zeptal se mě náhle a bez úvodu, jako by jeho otázka byla výsledkem nějakého
problému, o kterém dlouho tiše uvažoval:
„Když beránek okusuje keře, spásá také květiny?“
„Beránek spase všechno, na co přijde.“
„I květiny, které mají trny?“
„Ano, i květiny, které mají trny.“
„Tak načpak jsou ty trny?“
Nevěděl jsem. Měl jsem právě spoustu práce, protože jsem zkoušel odšroubovat
příliš utažený svorník motoru. Působilo mi to plno starostí, neboť jsem
přicházel na to, že porucha je asi velmi vážná. A poněvadž pitné vody ubývalo,
obával jsem se nejhoršího.
„Nač jsou ty trny?“
Malý princ nikdy neupustil od otázky, když ji jednou dal. Svorník mě zlobil a
odpověděl jsem, co mě právě napadlo:
„Trny nejsou na nic. Od květin je to čirá zlomyslnost!“
„Ó!“
Ale po chvilce mlčení odsekl trochu nevraživě:
„Nevěřím ti! Květiny jsou slabé. Jsou naivní. Zabezpečují se, jak dovedou. Myslí
si, že jsou strašné, když mají trny...“
Neodpověděl jsem. V té chvíli jsem si říkal: Jestli se ten svorník ještě
nepohne, rozbiji ho kladivem.
Malý princ mě znovu vyrušil z přemýšlení:
„A ty myslíš, že květiny...“
„Ale kdepak! Já nic nemyslím!“ odpověděl jsem nazdařbůh. „Já myslím na vážné
věci.“
Podíval se na mne užasle.
„Na vážné věci!“
Viděl, jak se skláním s kladivem a s prsty černými od oleje nad předmětem, který
se mu zdál hrozně ošklivý.
„Mluvíš jako ti dospělí!“
To mě trochu zahanbilo. A ještě nemilosrdně dodal:
„Všechno spleteš dohromady... Všechno pomícháš!“
Byl opravdu velice rozhněván. Potřásal ve větru svými sytě zlatými vlasy:
„Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy nepřivoněl ke květině,
nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen
počítal. A celý den opakuje jako ty: „Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný
člověk!“ - A nafukuje se pýchou. Ale to není člověk, to je pýchavka!“
„Cože to je?“
„Pýchavka!“
Malý princ byl teď hněvem celý bledý.
„Už miliony let si květiny tvoří trny. A beránci je přesto po milióny let
okusují. A to není vážná věc, snažíme-li se pochopit, proč se květiny tolik
namáhají, aby měly trny, když ty trny na nic nejsou? Copak boj beránků a květin
není důležitý? Není to vážnější a důležitější než počítání toho tlustého
červeného pána? A co když já znám květinu, jedinou na světě, protože neroste
nikde jinde než na mé planetě? A co když mi tu květinu nějaký beránek rázem
zničí, jen tak, jednou zrána, a ani si neuvědomí, co dělá? To že není důležité?“
Zarděl jsem se a po chvíli pokračoval:
„Má-li někdo rád květinu, jedinou tohoto druhu na miliónech a miliónech hvězd,
stačí mu, aby byl šťasten, když se na hvězdy dívá. Řekne si: Tam někde je má
květina... Ale sežere-li beránek květinu, bude to, jako by najednou všechny
hvězdy pohasly! A to že není důležité!“
Nemohl už dál mluvit. Propukl náhle v pláč. Nastala noc. Odhodil jsem nářadí.
Nezáleželo mi už na kladivu, svorníku, žízni ani smrti. Na jedné hvězdě, na
planetě, na té mé, na Zemi, bylo nutno utěšit malého prince. Vzal jsem ho do
náruče. Kolébal jsem ho. Říkal jsem mu: „Květině, kterou máš rád, nehrozí
nebezpečí... Nakreslím tvému beránkovi náhubek. Nakreslím ti pro tvou květinu
ohrádku... Udělám...“ Nevěděl jsem už pořádně, co říci. Připadal jsem si strašně
nešikovný. Nevěděl jsem, jak se mu přiblížit, jak se k němu dostat... Svět slz
je tak záhadný.
Michail Bulgakov – Mistr a Markétka (úryvky)
Teď bylo třeba jednat a vypít hořkou číši odpovědnosti do dna tím spíš, že
telefony během závěrečné části programu opravili. Měl by zavolat na příslušná
místa, oznámit, co se stalo, požádat o pomoc, svést všecko na Lotrova, sám se z
toho vykroutit a tak dále. Čert mu to byl všecko dlužen!
(…)
Ve chvíli, kdy starostlivý Lastočkin uháněl taxíkem, aby padl na samočinně
píšící oblek, vyšel spolu s jinými cestujícími z devátého místenkového vagónu
první třídy kyjevského vlaku, který právě přijel do Moskvy, solidně vypadající
muž s malým vulkánovým kufříkem v ruce. Nebyl to nikdo jiný než strýc nebožtíka
Berlioze Maxmilián Andrejevič Poplavský, ekonom plánovač, jenž toho času bydlel
v Kyjevě v bývalé Institutské ulici. Příčinou jeho dnešního příjezdu do Moskvy
byl telegram, který došel předevčírem pozdě večer a zněl:
„Právě mě přejela tramvaj na Patriarších, pohřeb pátek tři hodiny odpoledne
přijeď Berlioz.“
(…)
„Prosím, já...,“ spustil trpce Andrej Fokič, „jsem vedoucím bufetu ve Varieté…“
Umělec vztáhl ruku obtěžkanou třpytivými drahokamy, jako by ho chtěl umlčet, a
rozohnil se.
„Ne, ne! Nechci slyšet ani slovo! Už nikdy, v žádném případě nevezmu nic do úst
ve vašem bufetu! Včera jsem se, vážený, zastavil u vašeho pultu a do dneška
nemůžu zapomenout na vašeho jesetera nebo brynzu! Můj milý, brynza nesmí být
nazelenalá, to vás někdo ošidil. Brynza má být bílá jako sníh. A čaj? Vždyť jsou
to splašky! Na vlastní oči jsem viděl, jak nějaká cuchta dolévala z konve do
obrovského samovaru studenou vodu, a přitom se čaj naléval dál! Ne, příteli,
takhle to nejde!“
„S prominutím,“ vypravil ze sebe Šťávin, zaskočen tak nečekaným výpadem,
„nepřišel jsem kvůli tomu, jeseter s tím nemá co dělat…“
„Jak to, že ne, když je zkažený!“
„Dodali nám jesetera druhé jakosti,“ vysvětloval bufetář.
„To je nesmysl, kamaráde!“
„Jak to, prosím?“
„Druhá jakost je nesmysl! Jakost bývá jenom jedna jediná. Jeseter druhé jakosti
znamená, že je zkažený!
„Promiňte…,“ začal znovu Andrej Fokič a nevěděl, jak se má zbavit dotírajícího
cizince.
„Neprominu,“ odmítl rezolutně mág.
Gabriel García Márquez - Kronika ohlášené smrti (úryvky)
Poslední podoba, kterou si po něm matka uchovala, byla z jeho letmého
zastavení v její ložnici. Probudil ji, když se v koupelně po hmatu pokoušel
najít v lékárničce aspirin, a ona rozsvítila a spatřila ho ve dveřích se
sklenicí vody v ruce, a tak si ho bude pamatovat navždycky. Potom jí Santiago
Nasar vyprávěl svůj sen, ale ona v něm vůbec nevěnovala pozornost těm stromům.
„Všechny sny, kde jsou ptáci, znamenají dobré zdraví,“ řekla.
Viděla ho z téže sítě na spaní a z téže polohy, v jaké jsem ji zastihl vysílenou
posledními světlými okamžiky stáří, když jsem se vrátil do tohoto zapomenutého
městečka se snahou znovu sestavit z tolika rozptýlených střepů rozbité zrcadlo
paměti. Stěží rozeznávala tvary v plném světle a na spáncích měla hojivé listy
proti věčnému bolení hlavy, které jí zanechal syn, když naposledy prošel jejím
pokojem.
(…)
Bratr si to nepamatoval. „Ale i kdybych si to byl pamatoval, nebyl bych tomu
věřil,“ řekl mi mnohokrát. „Koho sakra mohlo napadnout, že dvojčata jsou někoho
zabít, a ještě k tomu s nožem na prasata!“ Potom se ho zeptali, kde je Santiago
Nasar, poněvadž je viděli spolu, a brat si nepamatoval svou vlastní odpověď.
Avšak když ji uslyšeli, byli Clotilde Armentová i bratři Vikariové natolik
překvapeni, že ji při odděleném výslechu nechali zaznamenat do protokolu. Podle
nich můj bratr řekl: „Santiago Nasar je mrtvý.“ Potom jim udělil biskupské
požehnání, ve dveřích zakopl o práh a vypotácel se ven.
(…)
„Vy mizerové,“ vykřikl.
Nůž mu projel dlaní pravé ruky a pak mu ze strany vnikl až po držadlo do těla.
Všichni slyšeli jeho bolestný výkřik.
„Ach maminko!“
Pedro Vicario dravým škubnutím řeznické pěsti nůž hned zase vytáhl a zasadil mu
druhou ránu téměř na totéž místo. „Zvláštní je, že i podruhý vyšel nůž čistej,“
prohlásil Pedro Vicario vyšetřovateli. „Bodnul jsem ho nejmíň třikrát a
neobjevila se ani kapka krve.“ Santiago Nasar se po tom třetím bodnutí zkroutil
s pažemi zkříženými na břiše, zaskučel jako býček a pokusil se obrátit se k nim
zády. Pablo Vicario, který stál se svým zahnutým nožem po jeho levici, mu v té
chvíli zasadil tu jedinou ránu do zad a prudce vytrysklý proud krve mu zmáčel
košili. „Byla cítit jako on,“ řekl mi. Třikrát smrtelně zraněný Santiago Nasar
se k nim znovu obrátil čelem a bez sebemenšího odporu se zády opřel o matčina
vrata, jako by jim jenom chtěl být nápomocen, aby ho dobili stejným dílem. „Už
nevykřiknul,“ řekl Pedro Vicario vyšetřovateli. „Naopak: zdálo se mi, že se
směje.“ Potom ho oba dále přibodávali k vratům snadnými střídavými ranami,
plujíce v přeludné tišině, kterou nalezli na druhé straně strachu. Neslyšeli
výkřiky celé obce, zděšené nad svým vlastním zločinem. „Měl jsem pocit, jako
když člověk uhání na koni,“ prohlásil Pablo Vicario. Oba se však rázem probudili
do skutečnosti, poněvadž byli vyčerpaní a přitom se jim zdálo, že se Santiago
Nasar nikdy nezhroutí. „Setsakra, bratranče,“ řekl mi Pablo Vicario, „nedovedeš
si představit, jak je to těžký, zabít člověka.!“ Ve snaze jednou provždy s tím
skoncovat namířil mu Pedro Vicario na srdce, ale hledal ho až skoro v podpaždí,
kde ho mají vepři. Ve skutečnosti Santiago Nasar nepadl proto, že ho sami tím
bodáním přidržovali u vrat. V zoufalství mu Pablo Vicario přeťal vodorovným
řezem břicho a všechny vnitřnosti mu prudce vyhřezly. Pedro Vicario hodlal
udělat totéž, ale zápěstí se mu zkroutilo hrůzou a zasáhl ho jen zbloudilým
řezem do stehna. Santiago Nasar zůstal ještě na okamžik opřen o vrata, až uviděl
svoje vlastní vnitřnosti na slunci, čisté a modré, a padl na kolena.
Poté, co ho s voláním marně sháněla po pokojích a slyšela přitom, aniž věděla
kde, jiný křik, který nebyl její, vyhlédla Plácida Linerová z okna a spatřila
Vicariovic dvojčata, jak běží ke kostelu. Se svou puškou na zabíjení tygrů je
zblízka pronásledoval Yamil Shaium a jiní, neozbrojení Arabové, a Plácida
Linerová si pomyslila, že nebezpečí už pominulo. Potom vyšla na balkón pokoje a
před vraty uviděla Santiaga Nasara na břiše v prachu, jak se snaží vstát z
vlastní krve. Jakžtakž se zvedl, v mátožném stavu vykročil a rukama si držel
vyhřezlé vnitřnosti.
Kráčel více než sto metrů, aby obešel dům a vstoupil do něho kuchyňskými dveřmi.
Měl ještě natolik jasnou mysl, že nešel po ulici, což byl delší okruh, ale že
prošel sousedním domem. Poncho Lanao, jeho manželka a jejich pět dětí netušili,
co se právo stalo dvacet kroků od jejich dveří. „Slyšeli jsme křik,“ řekla mi
žena, „ale mysleli jsme, že to je z tý biskupský slávy.“ Začínali snídat, když
uviděli vcházet Santiaga Nasara, zalitého krví a nesoucího si v rukou hrozen
svých útrob. Poncho Lanao mi řekl: „Na co jsem nikdy nemoh zapomenout, to byl
ten hroznej smrad ze sraček.“ Avšak Argénida Lanaová, nejstarší dcera,
vyprávěla, že Santiago Nasar si to vykračoval jako obvykle, že dobře odměřoval
své kroky a že jeho saracénský obličej byl s rozcuchanými kudrnatými krásnějšími
než kdy jindy. Když šel kolem stolu, usmál se na ně a pokračoval přes pokoje až
k zadnímu východu z domu. „Zůstali jsme celí zkoprnělí, jak jsme se lekli,“
řekla mi Argénida Lanaová. Na dvoře svého domu na druhém břehu řeky moje teta
Wenefrida Márquezová právě oškrabovala šupiny z podmořanky a viděla ho, jak
sestupuje o schůdcích starého nábřeží a pevným krokem míří domů.
„Santiago, chlapče,“ zavolala na něj, „co je to s tebou!“
Santiago Nasar ji poznal.
„Zabili mě, slečno Wene,“ řekl.
Na posledním schůdku klopýtl, ale okamžitě se napřímil. „Dokonce byl ještě tak
pečlivý, že rukou setřepával zem, která mu zůstala na střevech,“ řekla mi teta
Wene. Potom vešel do svého domu zadními dveřmi, které byly otevřeny od šesti, a
v kuchyni se zhroutil tváří k zemi.
Simone de Beauvoir - Pozvaná (úryvky)
Obrátila stránku. Dvě hodiny odbily už před chvílí. V tuto dobu už nebývalo v
divadle živáčka, ale dnešní noci žilo, psací stroj klapal, lampa rozlévala na
papíry růžové světlo. A já jsem tady, moje srdce bije. Dnes v noci má divadlo
srdce, které bije.
(…)
Dívala se na Petrovu šíji. Vydržela by ho věčně sledovat při práci. Ze všech
šťastných náhod, k nimž si blahopřála, kladla na první místo své štěstí, že s
ním může spolupracovat. Jejich společná únava, jejich úsilí je spojovalo
bezpečněji než objetí. Za těch únavných zkoušek nebylo pro ně okamžiku, který by
nebyl aktem lásky.
(...)
„Znechucuje mě, když cítím, že mám přirozené potřeby,“ řekla Xaviera důstojně.
(…)
„Já nevím, je to trochu jako závrať,“ zaváhala. „Například ty mě posloucháš
vždycky velmi zdvořile, když ti o sobě vykládám, ať tě to zajímá nebo ne. A tak
se ptám, kdybys byl méně zdvořilý, v kterém případě bys mě poslouchal?“
„Ale mě to zajímá vždycky,“ řekl Petr udiveně.
„Ale nikdy se mě nevyptáváš sám od sebe.“
„Já myslím, že když mi máš co říci, tak mi to řekneš,“ podotkl Petr.
(…)
A dodala jakoby pro sebe:
„Takového muže bych chtěla svést.“
„Co byste si s ním počala?“ zeptala se Františka.
Xaviera ohrnula rty a ukázala bílé zuby.
„Způsobila bych mu utrpení,“ řekla rozkošnicky.
(…)
Přemýšlela.
„Vám se zdá, že člověk je hotový jednou provždy, ale já si to nemyslím. Mám
dojem, že člověk sám sebe svobodně vytváří. To není náhoda, že byl Petr ve svém
mládí tak ctižádostivý. Víte, co se říká o Victoru Hugovi? Že to byl blázen,
který se domníval, že je Victor Hugo.“
Jean Epstein - Poetika obrazů (úryvky)
„Trpělivost,“ řekl mi Cendrars, „je první filmová ctnost.“
Napadá mě, že druhou ctností potom musí být netrpělivost.
(...)
(Ptá se Epstein, odpovídá Cendrars.)
„Jak by měl vypadat dobrý scénář?“
„To nikdo neví. Kdybyste lidem řekl, že je to žlutočervené, že to zpívá a že se
to promenuje na ledovci pod Mont Blancem, okamžitě by se tam houfně vydávali na
čekanou.“
(...)
Během pěti či šesti dnů, kdy probíhalo natáčení, jsem se ze všech sil snažil být
užitečný, ale marně. Byl jsem rychle demoralizován představou, že Delluc musí
být velice zklamán, že angažoval asistenta tak neschopného. Jak jsem mu však měl
pomáhat, když on sám vypadal tak znuděně a téměř neměl nic na práci? Několikrát
se prošel po scéně, potom se s povzdechem obrátil ke kameramanovi a požádal jej,
aby se posunul kousek stranou, načež se zeptal účinkujících, jestli mají náladu
objevit se v tom vedru před kamerou. Herci se horlivě pustili do práce, když se
náhle objevil fotograf a chtěl pořídit nějaké reklamní fotografie. Delluc
pozvedl ruce k nebi.
„Ne, tady se nedá pracovat... Dělat fotky během natáčení! Jestlipak se taky
holíte během oběda?“
Henry David Thoreau - Walden aneb Život v lesích (úryvky)
Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k
základním skutečnostem života, a vyzkoumat, zda bych se mohl naučit to, čemu mě
život má učit, a ne abych teprve až budu umírat, seznal, že jsem vůbec nežil.
Nechtěl jsem prožívat něco, co není život – vždyť žít je tak nádherné! A také
jsem nechtěl trpně se odevzdávat osudu, ledaže by to bylo naprosto nezbytné.
Chtěl jsem se co nejhlouběji ponořit do života, vysát jej až k samé jeho dřeni,
žít chlapsky a spartánsky, abych dokázal odmrštit všechno, co není životem,
pokosit až docela při zemi široký řad, zahnat život do úzkých a omezit jej na
nejnutnější míru, a kdyby se ukázal ubohý, nu, pak jeho skutečnou ubohost beze
zbytku pochopit a vyjevit ji světu; anebo, bude-li vznešený, sám na sobě jej
zakusit a být schopen podat o něm pravdivé svědectví na své nejbližší výpravě
mezi lidi.
(...)
„v divokosti je záchrana světa“
Daniil Charms - Bába (úryvky)
Modrý sešit č. 10
Byl jednou jeden zrzek, neměl oči, neměl ani uši. Neměl vlastně ani vlasy, takže
mu tak spíš jen říkali.
Mluvit nemohl, protože ani hubu neměl. A dokonce neměl ani nos.
Dokonce neměl ruce ani nohy. Ani břicho neměl ani hřbet a páteř taky neměl, asi
neměl ani žádné vnitřnosti. A vůbec nic vám neměl.
Kdo tedy má vědět, o kom je tu řeč?
Raději o tom přestaneme mluvit.
O vyvalených bábách
Jedna bába k smrti zvědavá se vyvalila z okna, dopadla a zabila se.
Z okna ven se vystrčila druhá bába, koukala se na tu zabitou, jenomže byla taky
zvědavá až k smrti, vyvalila se nám z okna, dopadla a zabila se. Potom se z okna
vyvalila třetí, čtvrtá, pátá bába.
Když se z okna vyvalila bába šestá, nemohl jsem se už na to dívat. Odešel jsem
pryč na Bleší trh, kde prý jeden slepec dostal darem upletenou šálu.
Případy
Jednou se přecpal Vorlíček hrachovou kaší, no a umřel. Peroutka, když mu to
řekli, umřel taky. Zato Ducháček umřel sám od sebe. A Ducháčkova žena spadla z
kredence a taky umřela. A děti Ducháčků se utopily v rybníce. A bába Ducháčků se
zpaňákovala a zem se po ní slehla. Michálek se přestal holit, dostal z toho
svrab. A Kružík namaloval dámu s bičem a potom se zbláznil. A Křižák dostal
poštou čtyři stovky rublů, čímž se nafouknul tak, že ho vyhodili z práce.
Dobrý člověk prostě ztrácí pevnou půdu pod nohama.
Sen
Klapouch usnul a zdálo se mu, že sedí ve vrbičkách a že kolem chodí policajt.
Klapouch procitnul, podrbal se na puse a znova usnul a znova se mu zdálo, že
chodí kolem vrbiček a že ve vrbičkách sedí policajt.
Klapouch procitnul, pod hlavu si dal noviny, aby neposlintal polštář, a znova
usnul a znova se mu zdálo, že sedí ve vrbičkách a že kolem chodí policajt.
Klapouch procitnul, vyměnil noviny pod hlavou a ulehl a znova usnul a znova se
mu zdálo, že chodí kolem a že ve vrbičkách sedí policajt.
Potom Klapouch procitnul a řekl si, že nebude už spát, ale vzápětí usnul zas a
zdálo se mu, že sedí za policajtem a že vrbičky chodí kolem.
Klapouch zařval, převracel se na posteli, ale procitnout už nemohl.
Klapouch spal čtyry dny a čtyry noci a pátého dne procitnul v tak zbědovaném
stavu, že si musel přivázat boty provázkem, aby mu z nohou nespadly. Ani v
pekařství, kde dennodenně nakupoval pšeničný chléb, ho nepoznali a podstrčili mu
komisárek. A když to uviděla komise zdravotní hygieny chodící po bytech,
označila ho za nehygienického ničemu k ničemu a přikázala bytovému družstvu jeho
okamžitou likvidaci spolu se smetím.
Klapoucha přeložili v půli a vynesli ho do stoupy.
