Oblíbená poezie
Nesouvislé výkřiky do tmy. Tyto mám ráda, tyto obdivuji. V nějakém případě mám na mysli celé osobnosti, někdy jen konkrétní básně. Jsou živí, jsou i mrtví. Gró zůstává, ale dle nálady možno přidat i odebrat. Nemám žádné povolení k reprodukci jakýchkoli děl.
Francois Villon - Vítězslav Nezval - Kateřina Rudčenková - Walt Whitman - Josef Václav Sládek -
Allen Ginsberg - Filip Špecián - Charles
Baudelaire - Petr Bezruč - Czeslaw Milosz - Filip Topol -
Lawrence Ferlinghetti - William Butler Yeats - Charles Bukowski - František
Halas - Samuel Beckett - Jiří Orten - Ivan Blatný - Jan Těsnohlídek ml. - Vladimír Holan
Fracois Villon - Čtyřverší
Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší,
teď už oprátku ti na krk věší,
ať pozná hlava, oč je zadek těžší.
Vítězslav Nezval - Edison (úryvek)
Naše životy jsou truchlivé jak pláč
Jednou kvečeru šel z herny mladý hráč
venku sněžilo nad monstrancemi barů
vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru
avšak noc se chvěla jako prérie
pod údery hvězdné artilérie
které naslouchali u politých stolů
pijáci nad sklenicemi alkoholů
polonahé ženy v šatě z pávích per
melancholikové jako v podvečer
Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti
Vracel jsem se domů přes most Legií
zpívaje si v duchu malou árii
piják světel nočních bárek na Vltavě
z hradčanského dómu bilo dvanáct právě
půlnoc smrti hvězda mého obzoru
v této vlahé noci z konce únoru
Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti
Skláněje se z mostu uviděl jsem stín
sebevrahův stín jenž padal do hlubin
bylo tu však něco těžkého co pláče
byl to stín a smutek hazardního hráče
řekl jsem mu probůh pane co jste zač
odvětil mi smutným hlasem nikdo hráč
bylo tu však něco smutného co mlčí
byl to stín jenž jako šibenice trčí
stín jenž padal z mostu; vykřikl jsem ach!
ne vy nejste hráč! ne vy jste sebevrah!
Kateřina Rudčenková - Přijď setmění
Ten večerní doznívající proud lidí
slábnoucí světlo které ustupuje z ulic
Nechci zestárnout jako žena u vedlejšího stolu
jejíž vrásky jsou hluboké jako vzor svetru
jejího partnera
nechci zestárnout jako žena u druhého stolu
jejíž vlasy se více podobají paruce
než by paruka byla schopna podobat se vlasům
nechci aby se můj obličej ztratil ve výloze brýlí
vůbec nechci svou tělesnost která mě svírá
jako nepohodlná kajuta
těch zářivých lidí a trosek já mezi nimi
nastavující tělo slunci
a život náhodným výkladům
***
A woman on the train, talking
to her only son as if to a lover.
Elbows touching. A brief sigh.
"Don't eat it all. We'll travel in the dark."
Walt Whitman – Zpívám o sobě (úryvky)
Když jsem četl tu knihu
Když jsem četl tu knihu, ten slavný životopis,
řekl jsem si: Tak tomuhle tedy autor říká lidský život?
A takhle, až budu mrtev, až zaniknu, někdo popíše můj vlastní život?
(Jako by někdo opravdu znal můj život,
když já sám, jak se mi často zdá, vím o svém skutečném životě málo či nic;
jen několik náznaků, jen několik rozptýlených nezřetelných nitek,
několik podružností
sám pro sebe se tady snažím rozmotat.)
(…)
Procházím smrtí s umírajícím a zrozením s právě zrozeným novorozencem
a nejsem jen něco mezi svým kloboukem a střevíci
(…)
Osmadvacet mladých mužů se koupe u břehu,
osmadvacet mladých mužů, vždy plných družnosti,
osmadvacet let života jedné ženy, vždy plné osamění.
(…)
Já také nejsem zkrocen ani trochu. A také já jsem nevysvětlitelný.
Vyrážím barbarský svůj skřek nad všechny střechy světa.
Josef Václav Sládek - Pevně dřímáš
Pevně dřímáš pod trávníkem,
nebudí tě den,
oči navždy uzamčené,
srdce chladné, utišené,
v hlavě žádný sen…
Slunce vzchází, jitro plane,
skřivan letí výš,
rosou vlhký květ se chvěje
světlem ruch a život spěje,
a ty tvrdě spíš.
A já hledím v slunci záři
na tvůj úzký byt,
hledím v život po vůkolí,
cítím, jak mě srdce bolí,
a tvé jak má klid.
Allen Ginsberg – Song (úryvek)
yes, yes,
that‘s what
I wanted,
I always wanted,
I always wanted,
to return
to the body
where I was born.
Filip Špecián (úryvek)
Báseň je jako balónek.
Nestačí ho jen nafouknout, musí se ta šťopka ještě zauzlovat,
aby neunikl vnitřek, pak teprve může v klidu letět.
Odpružená, plytká událost ho mrštila zpátky o podlahu.
Utřel z koutku krev a zasekl se v čase.
Dejavu mu způsobilo rány na těle, ze kterých se snažilo vytékat
dosti husté mléko.
Člověk se každý den budí jinak, pomyslel.
Někdy jako muž, někdy jako žena.
Když se vzbudí jako muž, celý den pak hledá, kde své sémě
zakotví,
prodá,
přibije,
připoutá.
Je plnej čehosi
a je přesvědčen, že druhý to přijme kladně a pomůže mu tak
k dokonalosti denního standardu. Prostě se potřebuje vylejt.
Potřebuje někam přinést svoje přebytečné palivo a tam ho
pustit, aby si chvíli žilo vlastním životem. Pomohlo druhého
zcelit se a vytvořit tak z něj dolitý pohár. Někdy, když se sejdou
dva a více těchto vylevačů. To pak většinou vzniká umění.
Občas se člověk ale taky vzbudí jako žena. A to je většinou průser.
To pak brouzdá a hledá, kdo by ho naplnil. Co by vyplnilo
prostor, který mu přebývá v těle jako prázdná bublina. Jako
slepec, co se ztratil v biografu.
Čekající vzduchové prázdno, která dává podvědomý pocit
člověku, že cosi v něm je nedokonalého, neuceleného, bez
něhož by byl celý den degradován na lacinej trhovej šmejdskej
cetek.
Od té doby ženy rády vyšívají, anebo se prodávají mužům.
Opodál se ze tmy vysoukala zmačkaná událost, která chtěla být
pojmenována tím správným jménem.
Nechtěla být už zmuchlaná jako papír od sekaný, ale zas nějakej
nafintěnej novej kabátek si taky nepřála.
Zas jsem přijel po dlouhé době do Prahy.
Natáhl jsem opatrně ruku a snažil se přivítat s uštvaným davem
pražským. Tu ke mně přistoupila osoba v přestrojení a vrazila mi
šroubovák pod žebra.
Jen jsem se stačil zhluboka nadechnout a uslyšel, jak mi ta
figura potichu povídá:
„Ahoj čoveče, vítej v Praze.“
„Cos mi to udělal ty vole?“
„To nic. Toho si nevšímej. To je reklama. Líbí?“
Charles Baudelaire - Ó, já tě zbožňuji
Ó, já tě zbožňuji jak noční nebe v dáli,
ty velké mlčení, ty vázo temná žaly,
tím víc tě miluji, čím víc mi unikáš,
ozdobo nocí mých, čím krutější se zdáš,
když kupíš za sebou ty míle bez milosti,
dělící ruce mé a modré nesmírnosti.
Já v stálých výpadech se plazím za tebou,
tak jako k mrtvole se plazí červi tmou,
a vzývám i ten chlad, ty stvůrná ukrutnice,
pro který líbíš se mi, ještě více.
Petr Bezruč - Kdo na moje místo?
Tak málo mám krve a ještě mi teče
z úst.
Až bude růst
nade mnou tráva, až budu hnít,
kdo na moje místo,
kdo zdvihne můj štít?
V dým zahalen vítkovských pecí jsem stál,
noc zřela mi z očí, plam z nozdry mi vál,
nech zářilo slunce, nech večer se šeřil,
já semknutou brvou jsem vrahy ty měřil:
ty bohaté židy, ty grofy ze šlachty,
já škaredý horník, jak vyskočil z šachty.
Nech diadem jednomu na skráni svítil,
každý z nich upjatý pohled můj cítil,
mou zaťatou pěst, můj vzdor,
hněv horníka z Beskyd a z hor.
Tak málo mám krve a ještě mi teče
z úst.
Až bude růst
nade mnou tráva, až budu hnít,
kdo místo mne na stáž,
kdo zdvihne můj štít?
Czeslaw Milosz – Krb (úryvek)
A byl jsem jenom člověk, který sedí při ohni
a přikleká a prohrabuje popel.
Nic víc, nic míň. Jen na zdi zlatý stín,
co přikleká a prohrabuje popel.
Filip Topol – Sprostý pití (úryvky)
Muž se naklání
Muž se přehýbá
Praská mu krk
A všechno vsedě
Za čelem bodláky
a upilovaný trubky
Hořkost až k uším
Rýhy za ušima
Cesty za ušima
Řezanka v zátylku
Mávnout rukou jako sto let
A všechno vsedě
(...)
Muž nejí
a vyděšeně dáví
Muž se zapomněl
Zapomněl na sebe
a čeká
až mu sebe někdo připomene
Že to bude bolet
to ví
ale už si nemůže vzpomenout
co by měl udělat
Je to už dost dávno
co si na sebe pamatoval
Je to už nějakej čas
co se někde tuhle támhle
napil dobrýho chlazenýho nápoje
Na to už zapomněl
A tak si teď s chutí dá
svý starý dobrý
Sprostý pití
Sprostý pití
Sprostý pití
Propánajána!
Dneska ráno
se skoro střízlivej
nemoh trefit
do dveří koupelny!
Skoro střízlivej!
Ale co tam taky…
Záchod je ucpanej
a žiletky jsou tupý
(...)
Moc toho nenamluví
jenom občas hučí do řeky
To jsou monology!
Zn. Sprostý pití
Když ho popadnou křeče
tak leze po čtyřech
a snaží se vzpomenout
Ale, proboha, na co?
(...)
To modlitbě moc neslouží
tak jen kleje
Stejně jeho úsměv
začíná bejt jako z vosku
Nedávno se ošklivě pořezal
bez náplasti – co naděláš?
Natáh si na ruku ponožku
ruku schoval do kapsy
a šel mluvit do řeky
ale jinak všechno vsedě
a taky si občas zazpíval
ale až někde vzadu
za mozkem
a byla to zlá píseň...
kůň v noci
když tak stojí uvázaný sám
v tiché ulici
a řehtá
jako by na něj sedla nějaká smutná nahá jezdkyně
sevřela jej horkými stehny
a zazpívala
jednu jedinou vysokou vyhladovělou
sladkou slabiku
William Butler Yeats - Šacení nebes
(můj vlastní překlad z originálu)
Mít tak nebes vyšívaný šat
tkaný zlatým a stříbrným svitem
modro a matnost tmavých látek
noci a světla a pološera
Tento šat bych ti k nohám rozprostřela
Ale mně, chudé, jsou dány vlastnit jenom sny
a tyto sny jsem ti k nohám rozprostřela
Našlapuj lehce - vždyť kráčíš po mých snech
Charles Bukowski - Co vyjde najevo
Van Gogh si usekl ucho
dal je
prostitutce
která ho naprosto
znechucená
zahodila
Vane, kurvy nechtějí
uši
chtějí peníze.
myslím, že proto jsi
byl tak skvělý
malíř: skoro
ničemu jinému jsi
nerozuměl.
František Halas
Spáč (úryvek)
mumie s pozlacenými víčky spí v muzeích
a to je láska
Arara
zajíc zešílí v březnu
láska ta nemoc stará
lhát jako ďábel
zjara
Ta první
víte
jako když dítě uvízne v trní
krvácíte
Pak v srdci sládne
víno a amfora
a vše se opakuje
Arara
Samuel Beckett - Smrt A. D.
být tady zůstávat být pořád
tady
přisátý na staré prkno poďobané
černí nocí a dnů drcených příkazem
zůstat a neprchat prchat a zůstávat
skloněný nad přiznáním umírajícího času
že byl tím co se stalo
se mnou s mým přítelem co včera umřel
s leskem v očích dlouhými zuby supě do vousů
hltaje životy svatých jeden život
každý den života procházeje
za nocí svými černými hříchy
co včera umřel zatímco já jsem žil
být zde a dopíjet s třeskotem bouře
neodpustitelnou vinu času
zaťatý do svého starého prkna
svědka odchodů
svědka návratů
U tebe teplo je, ach, to by se to spalo,
hluboko do prachu ponořil bych se rád,
z lítosti lijáků by tiše odkrápalo
vše nahé na těle, ten zubožený akt.
Oslepnout do světla v utuchajícím zpěvu!
Cítím již na patře sám samet samoty,
který mě opíjí a volá na prodlevu,
aby se nebála a vešla do noty.
Být mrtev, tatínku, nikomu nenáležet,
neslyšet dupání, nemyslet, necítit,
být mrtev, se sebou jen nevýslovně ležet,
být navždy připraven, být dokončen a mít.
Mít, míti aspoň to, aspoň to nejvěrnější,
svou volnou nicotu, snít, že se rozkládá
na krásné kostečky, být sám, být zamlklejší,
být přesně uprostřed, být čas, být zahrada.
Být mrtev pro ženy, být mrtev pro přátele,
být mrtev pro úzkost, být mrtev pro mrtvé,
být, ano, takto být, tak úplně a cele
a neviděti nic, co lupením se zve.
Ach tolik tepla máš, u tebe by se spalo,
hluboko do prachu rád bych se ponořil,
z lítosti lijáků by tiše odkrápalo
štěstí, jež trpělo pro neviděný cíl.
Znáš
dálku? Já ji znám. Na stropě, plném much,
v ohyzdné světnici mám jazyk přilepený.
Je parno v ulicích, jak olej hustý vzduch,
kdosi se zasmál. Pes. Pomalá chůze ženy.
Jde, kolébá se, jde a svírá koleny,
bílými koleny a stehny naše mozky.
Znáš dálku? Já ji znám. Proměny, proměny,
déšť trhá plakáty a stírá barvy. Trosky.
Z okna mám vyhlídku na pivovarský dvůr.
Tajemné jeskyně a ve dne sudy. Sudy.
Je ráno, drhnou zem. Lucerna mrtvých můr.
Znáš dálku, já ji znám. A znám ji ve všem všudy.
Jan Těsnohlídek ml. - Sereme si na hlavy (úryvek)
50 milionů jinejch kluků & holek
se nenarodí
každým rokem
na interrupci–
jsem pro a
kdo je proti
ať lže že
se modlí denně víckrát za nedonošený děti
než za ty donošený
že se modlí denně víckrát za děvky než
za svý rodiče nebo že
se modlí víc za svý rodiče než
za svý děti –
Nepřátelům (úryvky)
Můžete se smát, ale orla napadne jen orel
a raněného Hektora může litovat jen právě Achilles.
Být není lehké... Být básníkem a mužem
znamená býti lesem bez stromů
(...)
Můžete se smát, ale orla napadne jen orlice
a raněného Achilla jen Briseovna.
Být není lehké... Lehká jsou jen hovna...
Stále
Ne že bych nechtěl žít, ale život
je už tak prolhaný,
že i kdybych měl pravdu,
musil bych ji hledat ve smrti...
Ale vždyť to dělám...
Do zpěvu (úryvek)
A přece právě v takové chvíli,
kdy zpěv je plnost z plnosti života,
dovídáme se najednou, že se nám vdala
naše první láska...
Domy
Domy unavených nohou
mají nejvíce schodů.
Domy ochrnutých rukou
jsou bez zábradlí.
Domy osleplých očí
mají nejvíce světla.
Domy pukajících srdcí
jsou z cementu.
Domy umírání
mají v přízemí bar.
V krutém roce (úryvek)
Ovšem, vždyť i kříž Pána Krista
byla vlastně šibenice...
Hluboko v noci (úryvek)
Jména: borovice,
babyka, osika... A jména: živec,
čedič, znělec, láska... Krásná jména,
jenomže zděšená tím, co se z nich stalo...
Úsvit I (úryvek)
To je ta hodina,
kdy ty, ještě živý, neunikneš
ani tajným vchodem, ani pod jiným jménem...
Po svatém Martině I (úryvek)
někdo kráčí a jiný jenom šlape
Ubi nullus ordo, sed perpetuum horror (úryvek)
Jen sebevrah myslí, že může odejít dveřmi,
které jsou na stěně pouze namalovány...
