Oblíbené drama
Samuel Beckett - Karel Čapek - Kateřina Rudčenková - Thomas Bernhard - Vladislava Fekete - Boris Vian - Federico García Lorca
Samuel Beckett - Čekání na Godota (úryvky)
Vladimír: To je dobrý na ledviny. (Ticho. Estragon si prohlíží strom.) Co
budeme dělat.
Estragon: Čekat.
Vladimír: Myslím kromě toho.
Estragon: Co takhle se oběsit?
Vladimír: To by byl dobrý způsob, jak ho dostat do pozoru.
Estragon: (Zváben) To se postaví?
Vladimír: Se vším všudy. A kam dokropíš, vykvete mandragora. Proto tak křičej,
když je rvou ze země. Tos nevěděl?
(…)
Pozzo: … Co je na něm tak neobyčejného? Jakožto na nebi? Je bledé a jasné, jako
kterékoli jiné nebe v tuto hodinu. (Pauza) V této zeměpisné šířce. (Pauza) Za
hezkého počasí. (Hlas získá na zpěvnosti) Je tomu přibližně hodina… (Pohlédne na
hodinky, hlas zevšední) … ano, hodina… (Tón nanovo lyrický) … poté, kdy nás od…
(Váhá, hlas znejistí) … řekněme deseti hodiny… (Hlas zesílí) … štědře zalévalo
zářivými proudy červeného a zlatavého světla, počalo nezadržitelně slábnout,
ztrácet na třpytu, blednout… (Krouží rukama ve zmenšujících se kruzích, aby
naznačil blednutí) … blednout, stále víc, stále zřetelněji, až náhle…
(Dramatická pauza, široké horizontální všeobjímající gesto) – bum! Konec! Nehýbe
se. (Pauza) Avšak… (Pozvedne varovně ruku) … avšak za tím něžným, nehybným
závojem… (Pohlédne na oblohu, Estragon a Vladimír ho napodobí.) … se blíží noc,
cválá… (Hlas mohutní) … cválá, až se na nás, fííí! vrhne v okamžiku… (Opustí ho
inspirace) … kdy to nejméně čekáme. (Pauza. Ponuře) Takhle to chodí na téhle
zkurvené zemi.
(…)
Vladimír: … Co to děláš?
Estragon: To co ty. Civím na pajdu.
Vladimír: Myslím s těma botama.
Estragon: Nechám je tady. (Pauza) Někdo přijde, někdo stejně… stejně… jako já,
ale s menšíma nohama, a bude mít radost.
Vladimír: Nemůžeš chodit bos.
Estragon: Ježíš chodil.
Vladimír: Ježíš! A to má bejt co? Přece se nechceš srovnávat s Ježíšem!
Estragon: Celej život se s ním srovnávám.
Vladimír: Ale tam bylo teplo!
Estragon: Jo. A rychle se tam ukřižovávalo.
(…)
Estragon vezme Vladimírův klobouk. Vladimír si oběma rukama upravuje na hlavě
Luckyho klobouk. Estragon sundá klobouk a nasadí si Vladimírův. Svůj podává
Vladimírovi. Vladimír vezme Estragonův klobouk. Estragon si oběma rukama
upravuje na hlavě Vladimírův klobouk. Vladimír si nasadí Estragonův klobouk
namísto Luckyho klobouku, který podá Estragonovi. Estragon vezme Luckyho
klobouk. Vladimír si oběma rukama upravuje na hlavě Estragonův klobouk. Estragon
si nasadí Luckyho klobouk namísto Vladimírova, který podá Vladimírovi. Vladimír
vezme svůj klobouk. Estragon si oběma rukama upravuje na hlavě Luckyho klobouk.
Vladimír si nasadí svůj klobouk namísto Estragonova, který podá Estragonovi.
Estragon vezme svůj klobouk. Vladimír si oběma rukama upravuje na hlavě svůj
klobouk. Estragon si nasadí svůj klobouk namísto Luckyho klobouku, který podá
Vladimírovi. Vladimír vezme Luckyho klobouk. Estragon si oběma rukama upravuje
na hlavě svůj klobouk. Vladimír si oběma rukama upravuje n hlavě Luckyho
klobouk. Estragon podá Vladimírovi jeho klobouk, Vladimír ho vezme a podá ho
Estragonovi, který ho vezme a podá ho Vladimírovi, který ho vezme a odhodí. Celá
scéna v živém tempu.
(…)
Pozzo: Pomoc!
Vladimír: Jsme tady.
Pozzo: Kdo jste?
Vladimír: Lidé.
(…)
Pozzo: Už nepláče. Vystřídal jste ho vy. (Snivě) Slzy jsou věčné. Za každého,
kdo se rozpláče, někdo jiný přestane. Stejně je tomu i se smíchem. (Směje se)
Neproklínejme tedy naši dobu, není o nic horší než doby předchozí. (Po chvíli)
Není ovšem nutné ji zvlášť chválit. (Po chvíli) Nemluvme o ní vůbec.
Matka: Pšš, už
se nehádejte a hybaj odtud! Já to tu musím dát po vás do pořádku, vy mužská
holoto!
Kornel: My ti pomůžeme, mami.
Matka: Vy byste mi tak pomohli! Co vy víte, co je pořádek!
Kornel: Dát věci tam, kde byly.
Petr: Dát věci tam, kde mají být.
Matka: Ba ne. Dát věci tam, kde jim je dobře; ale tomu vy nerozumíte.
Kateřina Rudčenková - Niekur (úryvky)
Kornelijus: On jí říká, že se tenkrát nesmírně zamiloval. Připadala mu
obdivuhodně moudrá. Když otěhotněla, ačkoli děti nechtěli, nebyl to pro něj
vůbec problém, tolik ji miloval. A manželství, rodina všechno změní. Však uvidí
sama. Bere to pak jako hotovou věc – stejně jako se nepřemýšlí o rodičích, že by
byli někým jiným.
Agnes: Nikdy nepochopila – a není to poprvé, co něco takového slyší – jak muž
může vyslovit, že těhotenství jeho ženy „pro něho nebyl problém“. Někteří
dokonce říkají, „že se nezlobili“. Cožpak to nebylo jejich semeno, co do ní
napumpovali?!
(…)
Agnes: (jde na forbínu) Ti poučenější z vás si možná říkají, bože dobrý, ušetři
mě tohoto dosti mělkého plagiátu Jandlovy hry Z cizoty, tak těm chci říci: to,
co jsem záměrně změnila, že zde máme místo hrdiny hlavní hrdinku a ženský hlas.
To je, co mě poněkud dráždí na většině uváděných děl i těch, co se počítají do
historie umění. Že ty příběhy ryze mužských hrdinů a ryze mužské problémy se tak
bezostyšně vydávají za obecně lidské. Kdežto když něco napíše či vysloví žena,
dostane se tomu nálepky ženské a odsune se to s odkašláním do postranních
regálů. Děkuje divákům za pochopení. Ona sama si připadá dostatečně „obecně
lidská“. Je si též vědoma, že příběhy rozkládajících se žen nikoho nezajímají,
taky proto se snaží o odstup. Ale na tom, že je žena člověk, hodlá sveřepě
trvat. Díky, můžeme jet dál.
Thomas Bernhard - Minetti - Portrét umělce jako starého muže (úryvky)
Minetti
(...) představuje se Dámě
Minetti
který zavrhl
klasickou literaturu
zase se dívá na strop
Pokrok nenávidět
pokrok nenávidět
Dámě
Nemyslíte
že pokrok musíme nenávidět
od určitého momentu
oběma rukama si oklepává kabát
(...)
se podívá na své kapesní hodinky
Půl desáté
Opozdil jsem se
v té sněhové bouři
ještě jednou oklepe svůj plášť, potom
Copak se opravdu vůbec nikdo
po mně neptal
(...)
Nepřipustit
vyčerpání
potlačit
rozumem
(...)
Tady v koutě
podívá se na kufr
už třicet let
nosím tento kufr s sebou
a v kufru je maska Lepra
od Ensora
a spousta novinových výstřižků
o mně
Recenze
články o mně
Především všechny články
o mém procesu
o procesu
který vedlo pro mě město Lübeck
proto že jsem zavrhl klasickou literaturu
Tento proces
jsem samozřejmě
prohrál
Člověk jako já
prohraje
přirozeně
každý proces
úplatná společnost
každý proces vyhraje
Byl jsem v právu
ale proces vyhrálo město Lübeck
Já jsem proces prohrál
protože jsem zavrhl klasickou literaturu milostivá
Jednotlivec
může být sebevíc v právu
každý proces prohraje
(...)
Neodcházejte z Ostende
veškeré svoje úspory
jsem obětoval na tuhle cestu
Zpáteční cestu
bych si už nemohl zaplatit)
Vladislava Fekete - Krátke spojenia (úryvky)
Scénických poznámok bude v celej
hre relatívne dosť. Nech to neprekvapí. Ak dnes už vôbec môže niečo prekvapiť.
(...)
ON. Prečo si mi neotvorila?
ONA. Nie som doma!
ON. Nikdy si nevedela klamať!
ONA. Nevedela, a čo?
ON. Čo znamenala tá krátka esemeska?
ONA. To, že práve nemám čas. Pracujem.
ON. Nikdy si nevedela klamať!
ONA. Nevedela, a čo?
ON. Nemyslíš si, že by sme sa mali porozprávať?
ONA. Nemyslím!
ON. A na čo práve myslíš?
ONA. Na to, že chcem byť sama.
ON. Ako dlho?
ONA. Dlho.
ON. Rieši sa tým niečo?
ONA. Nerieši. Najmenej pol roka sa takto NIČ nerieši.
ON. Nezabudni, že zajtra je tá recepcia. Sľúbila si mi, že pôjdeme spolu.
Nemôžem ísť sám. Hneď by ma rozniesli. Nechcem počúvať tie reči! Ešte stále si
moja frajerka. Aspoň na verejnosti.
ONA. Nájdi si nejakú inú. Zajtra nemôžem.
ON. Nikdy si nevedela klamať!
ONA. Nevedela, a čo?
(...)
ON. Uvažoval som o tvojom návrhu.
ONA. O ktorom? Kedysi som bola plná nápadov.
ON. Zosobášime sa a budeme žiť šťastne, až kým nepomrieme!
ONA. To náhodou nebol návrh ale fór. Zúfalý fór.
ON. Keby sme sa teraz odsťahovali?
ONA. Ja som sa už raz sťahovala. Teraz som sa tu zabývala. A nemám ani dosť
kufrov.
ON. Nepotrebujeme kufre. A nebudeme si baliť spomienky. Tam, kam sa odsťahujeme,
budeme sami dvaja.
ONA. V tejto chvíli nemám peniaze na cestu na Mesiac. Musím šetriť. Kupujem byt.
Nehnevaj sa. (Po chvíli.) Naozaj ťa milujem.
Toto slovo padlo prvýkrát. Po ňom sa nedá povedať nič lepšie. Keď niekto predsa
niečo vymyslí, blahoželám.
Boris Vian - Budovatelé říše (úryvky)
OTEC: Správně bych to měl přišroubovat, ale to by znamenalo spoustu problémů.
MATKA: Jak to?
OTEC: Za prvé – nemám šrouby. Za druhé – nemám šroubovák. A za třetí – nikdy nevím, na kterou stranu se šroubuje.
(…)
ZENÓBIE: Já mám hlad.
MATKA: Huso, dejte naší malé jíst…
(Služka zatím pilně dává všechno do pořádku a pečlivě se snaží, aby se nemusela přiblížit ke Schmürzovi.)
HUSA: Ano, milostpaní. (Zenóbii.) Chceš vajíčka, mléko, opékaný sýr, zeleninovou polévku, kakao, kávu, chleba s máslem, meruňkový džem, hrozny, ovoce, zeleninu?
ZENÓBIE: Ne. Já chci jíst.
(…)
ZENÓBIE: Můžu si pustit rádio?
OTEC: Rádio… (Škrabe se na hlavě.) Kde je? Zabalil jsem je do té žluté kostkované deky. Vzalas ji?
MATKA: ne… Já měla ten starý černý kufr, pytel s prádlem a jídlo.
OTEC: Já měl košík, bedýnku s náčiním, prkna… (Volá.) Huso! Huso!
(Vstoupí Husa.)
MATKA: Nemůžeme najít rádio. Co jste nesla, když jsme sem šli?
HUSA: Stojací lampu, nádobí, obraz vašeho bratrance, železný kufr, basu s lahvemi, ledničku, krabici s botama, vysavač a pak moje věci…
OTEC: A zapomněla jste samozřejmě vzít tu žlutou deku.
HUSA: Nikdo mi neříkal, abych ji vzala.
(Jde a uhodí Schmürze.)
(…)
ZENÓBIE: (Výhružně.) Co s námi bude dál?
MATKA: (Zašívajíc.) Tatínek se už o to postará.
ZENÓBIE: Já vím, všechno půjde postaru, jenže hůř. Bude se žít zas o něco mizerněji, budeme se hýbat jako dřív, ale o něco pomaleji, budeme dělat stejnou práci jako dřív, ale o něco nepořádněji. Noci budou ubíhat, dni budou podobné nocím a najednou uslyšíme ten hluk, polezeme po schodech, něco přitom zapomeneme… a budeme mít nakonec jenom jednu místnost… a v té už někdo bude.
Federico García Lorca - Krvavá svatba (úryvky)
ŽENICH: (vstupuje) Matko!
MATKA: Copak?
ŽENICH: Jdu pryč.
MATKA: Kampak?
ŽENICH: Na vinici. (Chce odejít.)
MATKA: Počkej.
ŽENICH: Načpak?
MATKA: Musíš se najíst, chlapče.
ŽENICH: A co! Najím se hroznů. Dej mně nůž.
MATKA: Nůž? A nač?
ŽENICH: (Směje se.) Na řezání.
MATKA: (hledá nůž a drmolí pro sebe): Nůž, nůž… Sakramentský nože i ten darebák, co je vymyslel.
(…)
DŘEVORUBEC 1: Nenašli je už?
DŘEVORUBEC 2: Ne. Ale hledají je všude.
DŘEVORUBEC 3: Stejně je chytí.
DŘEVORUBEC 2: Pst!
DŘEVORUBEC 3: Co je?
DŘEVORUBEC 2: Vypadá to, že se blíží po všech cestách zároveň.
DŘEVORUBEC 1: Až vyjde luna, uvidí je.
DŘEVORUBEC 2: Měli by je nechat.
DŘEVORUBEC 1: Svět je veliký. Všichni se na něj vejdou.
DŘEVORUBEC 3: Jenže oni je zabijou.
DŘEVORUBEC 2: Musíš jít za tím, co tě táhne. Udělali dobře, že utekli.
DŘEVORUBEC 1: Klamali jeden druhého a nakonec krev zmohla víc.
DŘEVORUBEC 3: Krev!
DŘEVORUBEC 1: Musíš jít za hlasem krve.
DŘEVORUBEC 2: A zem ji vypije do poslední kapky.
DŘEVORUBEC 1: A co! Lepší vykrvácet, než aby v tobě zaživa shnila.
