O mně
Nemám ráda "zaběhnutá klišé", což za jedno popírá samo sebe, za druhé to závisí na úhlu pohledu. Jenže co se dá dělat, na vlastní osobě jsem totiž zjistila, že za jeden týden se opravdu lze unavit a opotřebovat jako za několik let. To je můj nejaktuálnější postřeh.
Během letních prázdnin jsem se dostala k zajímavému myšlenkovému závěru: Existuje jen velmi málo věcí, na kterých záleží a na kterých mi záleží. Takže vlastně můžu dělat všechno a z toho zbytku mít legraci.
Po letech sebehledačského klopýtání jsem zjistila, že když se o někoho opřu, nemusím se ho pořád držet za loket. Můžu s ním přátelsky hovořit, někdy otočena tváří k němu a někdy ke směru cesty, ale mohu jít dál sama a jdu kvůli sobě, ne kvůli němu.
Tohle pondělí mi poprvé chutnaly špagety ve školní jídelně. Byly s tuňákem.
Inu, všechno je jednou poprvé.
Ráda bych si o sobě myslela, že jsem ženou z písně Ponorná řeka od
skupiny Traband:
"Madam, jste ponorná řeka,
hádám, co čeká na člověka,
který se nechá vašimi vlnami nést...
Acháty a
ametysty
nebo jen shnilé listí?
Kdo si je jistý, co může-nemůže snést?
Co zítřek připraví?
Co na břeh vyplaví?
Kdy zmizí a kdy se zase objeví?"
Lidi nemám ráda kvůli
tomu, čeho jsou schopni a čeho nejsou schopni. Nevím, jestli je to troufalost nebo
hloupost, že zakládám vlastnosti svých literárních hrdinů na sobě. Nejspíš je to
tak, že ty texty potom mluví za mě.
Jenom snad ještě několik základních pojmů:
Knihy změnily můj pohled na svět, na život a na knihy.
Poezie
nezměnila nic, protože už to tam bylo.
Hudba
mě vychovala k tomu mít ráda hudbu.
Svoboda
mi přijde jako věc, od které se člověk nechá zotročit.
Tvary
jsou od toho, aby se deformovaly.
Slova
by se nikdy neměla brát vážně, anžto je každý chápe jinak.
Plíce
jsou k dýchání.
Černobílá
koule není černá ani bílá, ale kulatá.
poslední aktualizace textu: 22. 1. 2010
