Portrét

Tonyho jsem poprvé potkala na fanouškovském promítání Hitchcockova Psycha. Alex Švihák totiž pořádal v klubovně sdružení „Sypejte zmijím“ nekulturní akce, aby potom mohl svádět plnoleté dívky rachitických tvarů. Já jsem při své výšce 166 centimetrů vážila 77 kilo; jeho zmijských choutek jsem se nemusela obávat. A také jsem mohla na Zmiji nepozorovaně záškodničit. Občas jsem dostala za úkol tam propašovat letáčky studentského spolku nebo jinak vířit vzduch.
„Jíte jako ptáček,“ řekl na nataženém promítacím plátně Norman Bates dívce, kterou hodlal zavraždit.
„To je ale blbost,“ myslela jsem si. „Ptáci přece denně sežerou několikanásobek vlastní hmotnosti. Nebo tak nějak.“
„Ono je to ve skutečnosti špatné přirovnání, protože ptáci toho sní opravdu hodně,“ řekl zase Norman a skoro se na mě vítězoslavně podíval. Udělala jsem na něj pidlooký obličej, ale uznala jsem, že má pravdu.
Po filmu se většina přítomných vrhla na Šviháka a dožadovala se na něm klíčů od sklepa, kde se skladovaly kánoe a jiné věci. Já jsem si připravila kousky izolepy a v nestřežených okamžicích jsem připevnila jeden letáček pod vikýřové okno, jeden k věčně prázdnému věšáku na kabáty a dva na dřevem obloženou stěnu naproti dveřím. Potom jsem se přesunula ke shluku lidí ve středu místnosti, abych si zajistila alibi. Švihák byl protivný a nátlak rozjařených intelektuálů odmítal oplzlými výkřiky. Spokojeně jsem se otočila, abych se pokochala svým dílem. Krev mi na spáncích prudce zapulzovala. Moje dílo systematicky ničil mohutný dlouhán v černém! Na očích měl brýle směšně drobné oproti masitému obličeji. Ústa se mu pohybovala, jako by si něco mumlal sám pro sebe. Nikdy předtím jsem ho neviděla.
Přesunula jsem se blíž k němu, jestli bych dokázala něco zaslechnout. Hromotluk rázem přestal mluvit a prohlížel si mě temným pohledem.
„Jak někdo může lepit izolepu na obložení, to opravdu nechápu,“ zavrčel a ukázal mi předmět doličný, kouličku ze zmuchlaných plakátků. „Taky by to dřevo okolo vybledlo a zůstaly by tam fleky.“ Z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že mě při činu neviděl.
„Nechápu, jak se může někdo ostříhat až na lebku,“ potřásla jsem narcisticky svými vlasy. Těm slovům jsem se snažila dát co nejagresivnější podtón. Opravdu mě štvalo, že strhal všechny plakáty a nikdo si jich ani nestihl všimnout. A ještě to udělal z úplně vadného důvodu.
On si hrdě pohladil svou lehce ochmýřenou hlavu a potom se široce usmál. „Já to docela chápu, aspoň cítím vílí flusance.“
Taková reakce mě dráždila jako červená býka. S jakou mírností se proti mně stavěl, ani si neuvědomoval, že ho chci vytočit. A podle toho vílího flusance jsem si myslela, že je básník. To jsem se spletla. Na Zmiji byl poprvé a verše nikdy nezkoušel psát. Taky mi řekl, že se jmenuje Tonda, ale to se mi nelíbilo. Překřtila jsem si ho na Tonyho. Bylo mu dvacet jedna a pracoval, byl vyučený obráběč a slévač kovů. Neměl rád knihy ani spisovatele, protože si chtěl na všechno utvářet svůj názor. Měl rád hudbu, protože ji mohl vnímat srdcem. Měl taky rád Martinu, jak jsem zjistila později.

Další sobotu slíbil Švihák sehnat nějakou Asii, nejspíš duchařinu nebo slaďák, aby mohl potom dívkám nabízet ochranné rámě. Osobně čekal s rozpuštěnými vlasy u dveří do podkroví a vítal příchozí. Za obroučku brýlí mi rozněžnělým pohybem ruky zastrčil opelichanou růži a co nejúchylnějším hlasem snaživě oznamoval, že dnes večer si zmije popláčí u hongkongského trháku Stvořeni pro lásku. Věděl o mém pozérském cynismu, v tomto směru byla většina jeho přátel stejná. Svoji dočasnou roli si nesmírně užíval.
„Nestojím o vaše kydy,“ zavrčela jsem na něj a doplnila svou repliku protočením očí k šikmému stropu. Ve skutečnosti jsem spíš hledala, jestli někde uvidím Tonyho. Ležel na zemi v zadní části místnosti, nohy měl zdvihnuté a opřené o zeď. Kouřil.
„Prokrvuješ mozek, prokrvuješ?“ pozdravila jsem ho a afektovaně se rozkašlala, nastal čas představit ho mému astmatu. Nechal můj sarkasmus bez povšimnutí.
„Už se dost těším na film, mám rád věci, co berou za srdce.“
„Ach, nejsi ty romantik?“ ptala jsem se ho a odvracela od něj hlavu, aby mi nešel kouř do obličeje. „Další z hory těch, co z Karla Hynka Máchy, sprosťáka a šílence, dělají sentimentální, patetickou trosku hledající nekonečný smír a pak se hlásí k jeho odkazu?“ Imitovala jsem plamennou řeč zapáleného obhajovatele sentimentality.
„Zahořklosti tě může někdo zbavit, stejně jako tě může naučit užívat života,“ zadeklamoval Tony zcela poplatně tomu, co jsem si o něm myslela. Co mě spíš zarazilo, že svá slova myslel naprosto vážně.
„Och, a ten někdo máš být ty?“
Od srdce se zalekl. „Ale ne, vůbec ne. To bude ten, co v tobě něco probudí. Pokud překonáš strach, potom přestaneš být taková…“
„Ale to je docela odvážné odhadovat, čeho se bojím a co si užívám,“ usmívala jsem se na něj laškovně.
„Já nic neodhaduju, já prostě vim, že to tak je. A ten, kdo tě odmítne, ti za to nestojí. Taky jsem si tím prošel,“ pokračoval.
„A dost,“ napřímila jsem se. „Nebo budu plakat a to film ještě ani nezačal.“
Na jeho tváři se objevil shovívavý úsměv. „Alex mi říkal, že nikoho nemáš.“
Docela mě vyděsilo, že se na mě informoval. „A ani nechci mít, aby bylo jasno,“ řekla jsem s výrazem staré panny z anglického venkova padesátých let. „Mužů se straním. Fyzický kontakt se mi hnusí.“
Rozjařeně mi položil ruku na stehno: „Třeba takovejhle?“
Nasadila jsem pohled „tvůj skutek není hoden reakce“.
„Láska je přeci tak krásná, nemůžeš ji zatracovat za to, že občas bolí.“
„To jsi básník nebo co?“ ukázala jsem na něj prstem.
Konečně uhasil tu cigaretu a posadil se hlavou nahoru. „Ne. Jsem normální chlap, kterej miluje. Nepřestanu jen proto, že není opětovaná. Nejsem slaboch. Naděje je nejkrásnější věc na světě.“
„Naděje je krásná, jenom dokud trvá,“ řekla jsem a v duchu pobízela Šviháka, aby ten film už pustil. On to asi vycítil. Zrovna v tu chvíli se na mě ode dveří podíval. Kýval, že už to začne. Mávala jsem na něj, ať jde za námi. Jen se škodolibě zachechtal a šel si sednout k Ještěrkovi.
Zůstala jsem tam sama s básníkem, který ještě ani nevěděl, že je básník. A který bohužel nebyl schopný držet během sledování filmu jazyk za zuby. Vyjadřoval se ke všemu, k ženám v šatech s límečky, ke zbabělosti. Nakonec triumfálně oznámil, že se mu film nelíbil. Nebylo podle jeho gusta, že milenci nedali průchod svojí lásce a dopustili, aby se navěky a smrtelně minuli. Nebylo podle jeho gusta, že se nestali milenci tělesnými. Zeptala jsem se, zdali je skutečně fyzický prožitek nutný k potvrzení duševního napojení. Odpověděl mi stejně jako předtím, že nerozumím lásce, protože jsem ještě nepotkala někoho, kdo by mě miloval.
„Asi jsem to špatně pochopila, ale teď přece neřešíme moje hypotetický potíže,“ poukázala jsem lehce. Nelíbilo se mi, že každá jeho věta mířila přímo na mě.
„Máš pravdu, špatně jsi to pochopila. Jde o to, že zlomený srdce často dělají chyby.“
Vstala jsem, po kolenou přešla k polštáři, na kterém se válel Švihák, a udeřila ho pěstí do ramene.
„Co jsi mu řekl?“
Šeptala jsem.
„Já? Jenom možná něco o Tadeášovi.“
Chechtal se jako malé děcko. Já jsem se vrátila do kouta. Tam jsem Tonymu vysvětlila, že Švihák je proradné individuum, které vypouští do světa polopravdy a škodolibě se potom raduje, když někdo jeho výmysly prožene procesem úplného „popravďování“. Tony mi řekl, ať používám jednoduchá slova, že se ztrácí ve významu. Byla jsem dost netrpělivá a tak jsem tedy pouze odsekla, že mě Tadeáš nechce.
„Že já ho taky nechci, to už ti vysvětlovat nebudu, to by na tebe asi bylo moc složitý.“
„Bojíš se,“ konstatoval prostě. „Já to vím, já si tím taky prošel. A teď jsem na sebe hrdej. Víš, co jsem udělal? Zjistil jsem, že láska mýho života je zamilovaná do mýho nejlepšího přítele. A on byl zase zabouchnutej do ní. A navzájem si to ty trubky neřekly, protože byly podělaný jako ty. A já jsem je dal dohromady. A teď ona chodí s ním a miluje jeho a mě má jenom ráda.“
A bylo to venku. Tak mi byla představena jeho Martina. Právě kvůli ní dle mého názoru nerad opouštěl myšlenku, že akutní vztahové problémy neřeším. Na mé slabé a selhávající lásce mohl velmi snadno dokazovat, jak nezištně a silně miluje on sám. Hlavně na něm šla poznat nesmírná úleva. Skutečně ji bral jako součást sebe samého a nemohl se cítit dobře, dokud ji řádně neuvedl.
Tohle téma mu vydrželo čtyři měsíce, během kterých byla Martina v Rakousku. Scházeli jsme se na Zmiji a taky jsme chodili do Hudebního klubu, kde on se vždycky opil. Tak jsem ho měla nejradši, protože už si nebyl tolik jistý sám sebou. Jednu vadu to ale mělo. Najednou o mně chtěl vědět něco víc. Dala jsem mu přečíst svoje básně, abych se vyhnula odpovídání. Pro toho, kdo uměl číst, v nich bylo všechno. Tony si odnesl můj poetický notes na noc domů a ráno už u nás zvonil. Matku to smrtelně vyděsilo, celý život kde nic tu nic, a najednou nedočkavý mladík div nevyrazí dveře, aby mě viděl. Aby mi zmrzlý ranním větrem pověděl jedinou věc:
„V těch básních se shazuješ, vyčítáš si, bojíš se. A já v těch mých miluju.“
„Ale… od kdy píšeš?“ zajímala jsem se překvapeně.
„Od večera.“
A já jsem se cítila tak dobře, jak jsem se dlouho necítila.
„A co se stalo tak závažnýho?“ opřela jsem se o otevřené dveře a tvářila se jako spasitel lidstva.
„Martina se vrátila,“ vydechl, „a bude teď týden u mě.“
A já jsem si vzpomněla, jak říkal, že není srab.

„Poslyš, když se tolik oháníš svou ctí – nemyslíš si, že by ses neměl od ní nechat tolik ovládat?“ zeptala jsem se ho při našem příštím setkání.
Bylo to v dřevěném altánku nad řekou, kde jsem seděla na zábradlí a snažila se do zápisníku kreslit krajinu. Les panelových domů a skály zvedající se z řeky vedle sebe v zoufalé disharmonii.
Tonyho oči podivně svítily, nedokázal posedět na místě, pořád kolem mě chodil a na něco sahal nebo si podupával nohou a to mě znervózňovalo.
„Ona mě neovládá, takhle se chovám já sám dobrovolně.“
Podle toho, co říkal, měl asi pravdu. Dobrovolně k ní byl celý týden vlídný a přátelský. Koupil jí nějaké oblíbené serepetičky, jen tak, jako dárek na přivítanou. Ukolébával ji k neostražitosti občasnými zmínkami o seznámení se mnou. Od rána do večera pouštěl písničky její oblíbené kapely. Velké finále nastalo v neděli před jejím odjezdem. Večer ji posadil k sobě na postel, do klína položil notebook a pustil jí Stvořeni pro lásku. Dál jen čekal, co to udělá.
Začala ho sama líbat ještě před koncem závěrečných titulků a potom dopustila, aby se stal jejím tělesným milencem.
V pondělí ráno byla ještě opilá předchozími zážitky, takže si od něj ani nevzala kávu, co jí pozorně připravil, a odmítla, aby ji odvezl na autobus. Z domu mu zavolala jednou sama, dvakrát volal on jí, a potom zase někam odjela. Tony to bez ní doslova nemohl vydržet. Chtěl se z toho vyběhat, tak to vzal parkem pod nemocnicí. V altánu u cesty narazil na mě.
„Poslyš,“ podíval se mi přes rameno, „když ty se zase oháníš tím uměním, neděláš třeba taky portréty?“
Pobavilo mě to. Ukázala jsem mu hranaté krabice, které jsem vydávala za sídliště. „Já dělám hlavně portréty, tužkou nebo barvou. Ale dělám to surreálně, skutečnost bys těžko pohledal.“
„Mě by zajímalo, jestli bys zvládla namalovat portrét, kdybych ti dal fotku nějaký holky například…“
„No, to bych tu fotku musela nejdřív vidět…“ protáhla jsem poslední slovo do ztracena. Tedy konečně uvidím, jak ta proslulá Martina vypadá.
Tony mi podal ohmatanou fotku zasněné dívky s úhoříma očima. Jako by se pořád kroutily a vykrucovaly, jako by se ani při přímém pohledu nikdy nedívaly z očí do očí. Byla jsem překvapená. Nečekala jsem, že bude tak… hezká.
„Tohle se bude malovat jedna báseň,“ otočila jsem se k němu a zaklapla zápisník se svojí čmáranicí. „Má moc pěkný vlasy, takový bych chtěla taky.“
„Pro mě je nejkrásnější na světě.“
„Ano, to už jsem někde slyšela.“ A právě proto mě to děsí, myslela jsem si.
On se nemohl očima odpoutat od obrázku. „Rád bych ji tím překvapil.“
A pak už musel jít, na něco si vzpomněl, prý musel vlastně něco udělat. Skoro jako by říkal „neseď tady a běž malovat, můj život na tom závisí“. Já jsem se taky zvedla. Poplivaná besídka se mi omrzela. Cestou domů jsem přemýšlela, jestli má Tony ještě nějakou její fotku v záloze, nebo mi právě svěřil své nejcennější vlastnictví.

Poslední obraz, portrét dvou mladých lidí, z nichž jeden držel druhému u krku břitvu, mi trvalo dokončit tři týdny. Martin obličej se mi podařilo načrtnout tužkou za tři dny. Ten třetí večer jsem se s Tonym viděla na Zmiji, tak jsem mu to hned oznámila. Vypadal spokojený. Opět jsem ho varovala, že moje obrazy se předobrazům nepodobají.
„Jsem si jistý, že to bude nádhera. Věřím ti. A věřím, že se bude líbit Martině a ona mě vezme na milost.“
„Cha chá!“ zvolala jsem radostně. „Já věděla, že tě ovládá! Já to věděla!“
„Ona mě… tak úplně neovládá. Jenom mi nebere telefony.“
Skoro jsem viděla, jak mi z očí létají veselé jiskřičky. „Já bych ti taky nebrala telefony, jsou to přece tvoje telefony, copak by kdo dělal s tvými telefony… Jen si je nech.“
Potom jsem ho nechala, ať teda spustí, ať se vypláče na rameni. Tvrdil, že chlap nesmí brečet.
„Kdo ti řekl takovou blbost?“ divila jsem se.
No ona. Kdo jiný. Ve čtvrtém telefonátu mu oznámila, že se stydí za to, co udělali, a že on by se měl taky stydět. Tony, hrdý tvrdohlavec, odporoval. Za nejkrásnější okamžiky ve svém životě se přece nebude stydět. Ona mu na to řekla, že je srab, zavěsila a odmítala s ním dál komunikovat. Teď se mám já jako anděl snést z nebes a v zubech mu k nohám položit obraz, jež by ho spasil.
„Neměl bys lásku zatracovat jenom proto, že občas bolí,“ citovala jsem jeho vlastní názor s křivým úsměvem na tváři. Ale ani teď nedal najevo, že bych se ho dotkla. Naopak.
„Ty jsi moje kamarádka, víš?“ řekl zlomeně a podepřel si hlavu oběma rukama. „Je mi jedno, jak mě bereš ty, ale ty jsi na mě moc hodná a ještě jsi kamarádka.“
„Ale , ale, ale…“ mlaskala jsem nesouhlasně. „Copak tě ještě zkušenosti se ženami nepoučily?“
Nikdo mi nebude říkat, že jsem hodná. Já se s ním přece začala bavit proto, abych ho naštvala! Co musí ještě člověk udělat?
Lehla jsem si ke zdi a opřela si nohy tak, jako to udělal on na promítání Stvořeni pro lásku. Posunky jsem předstírala, že kouřím. Očima jsem hledala Šviháka. Ten moje odmítání cigaret a alkoholu nikdy nechápal a rád se mnou za tímto účelem inscenoval spousty velmi uvolňujících a zábavných hádek. V tu chvíli by se mi zrovna jedna hodila. Ale Švihák seděl pod věšákem na druhé straně místnosti, ruce měl založené na hrudi a vlasy svázané do culíku a tvářil se zrovna tak tragicky jako já. Ještě se mi zdálo, že se obzvlášť škaredě dívá na Tonyho.
Zavřela jsem oči a nechtěla vědět o ničem. Na vnitřní straně očních víček mi poblikával můj vlastní náčrtek obličeje té záhadné dívky. Čím dřív se jí začnu věnovat, tím dřív to všechno skončí, říkala jsem si.

Namíchala jsem si chladně modrou barvu a tu jsem použila jako základní odstín pleti. Martinin obličej jsem hodně prosvětlila bíle. V jiné kombinaci by to snad působilo moc mrtvolně, ale k jejím pootevřeným ústům a vlahému pohledu úhořích očí se ledová modř hodila na výbornou. Ruku, kterou si tvář podpírala, jsem ozdobila v zápěstí červenou pentlí. Věděla jsem o ní, že se podřezává. Vlasy zakrývaly zbytek papíru, tak jsem se rozhodla z nich udělat dominantní motiv. U kořínků jsem je propracovala modrou a černou barvou. Dál od hlavy jsem je pak rozložila v jednorozměrné barevné plošky, červené, růžové a fialové. Když jsem s tím skončila, měla jsem pocit, že je to moje nejlepší dílo. Tenhle pocit jsem měla u každého dokončeného obrazu. Nad Martinou mě jímal ještě nový, zvláštní druh lítosti. Lítosti, že ho musím dát pryč.
Tony si pro něj přiběhl rychlostí blesku. Sotva jsem stihla zavěsit telefon, kterým jsem mu to oznamovala. Způsob, jakým se na obraz díval, mě vyděsil. On byl takřka dojat.
„Věř mi, já znám její tvář do posledního chloupku v obočí a tenhle obraz se jí podobá, a moc.“
Proti tomu se asi nedalo nic namítnout. Maximálně že bych mu řekla, že zblbnul. Tak jsem mu to řekla. On si, jako vždycky, myslel svoje.
„A vypadá teď pořád stejně jako na té fotce?“ ptala jsem se.
„Viděl jsem ji včera a vypadá přesně tak.“
„Tak v tom případě nemůže vypadat jako na tom obraze, protože ten nevypadá jako ta fotka,“ trvala jsem na svém. Potom mi vlastně došlo, co řekl.
„Počkej, ty ses s ní viděl? A jak to probíhalo? Povídej, přeháněj!“
Udivilo mě to. Že se nezmínil. Většinou hořel nedočkavostí všechno to vyklopit. Tony se tvářil velmi tajemně a jenom nad tím chvatně mávnul rukou.
„Seděli jsme u jednoho stolu a nepromluvili na sebe ani slovo.“
„Proč? To je pořád uražená?“
Tony se křečovitě zasmál. „Ale ne. On to byl punkovej koncert a nebylo tam slyšet vlastního slova.“
Mluvil rychle, chtěl to mít rychle za sebou a taky trošku kecal. A hlavně začal trvat na tom, že mi za práci zaplatí.
„To je nereálný,“ bránila jsem se. „Bych si připadala jako zaprodanec. Ber to jako kamarádskou službu, když jsem ta kamarádka.“
„Realitu vnímejme, jen pokud ji dokážeme přijmout,“ prohlásil, strčil mi pětistovku do dlaně a uprchl přivolaným výtahem.
Já jsem si prohlížela měkký rytých očí Boženy Němcové. Okamžitě mě napadlo, že obnosem přispěji první charitativní sbírce, která mi přijde do cesty. Nakonec jsem si za to koupila štětce s vlasci z hedvábí. Lidi jsou lidi.
Co se týče Tonyho, toho už jsem nikdy víc neviděla. Nějaký Tonda mi jednou pohrdlivě volal, že všechny ženské jsou stejné a já si svého Tadeáše nikdy nezasloužím, ale tomu jsem telefon položila. Ten Tony, básník, který do mého života vstoupil kvůli malicherné provokaci s pár letáky, se z něj sám zase vyprovodil svým nejmoudřejším výrokem.

Později jsem na Masarykově mostě potkala Martinu. Vypadalo to trochu jako ve snu. Vítr si nesl od splavu burácející sílu a naše vlasy – moje světlé, její havraní – se díky němu na čas ve vzduchu propletly. Ona se na mě dívala unylým pohledem, nepostřehla v mojí tváři nic, i když jsem dozajista musela vypadat překvapeně a vyjeveně. A pak byla hned pryč, zmizela mi za zády, aby šla jiným směrem než já. Nebylo mi z toho ani trochu příjemně. Představa, že by nějaká žena věděla o mně to, co jsem já věděla o ní… Asi bych nechtěla, aby někdo maloval můj portrét.
Dva dny po setkání na mostě se u mě v bytě objevil Alex Švihák. V naději, že ho to vytočí, jsem mu otevřela oblečená pouze v rozepnuté pánské košili. Protentokrát mě zklamal. Už přišel s pifkou jako hrom. Ani nepředstíral mdloby z takové přemíry lidského masa, co se mu tak naráz a bez varování vystavila.
„Ukrýváš tady našeho milovníka?“ zaútočil zpříma a okusoval si nehty. „Jestli ano, tak tě tady na místě zprzním, rozumíš?“
„A to mi pověz, proč kvůli němu hodláš trestat sebe?“ založila jsem ruce v bok a dala mu pět vteřin na to, aby odpověděl. Potom jsem za sebou zabouchla a dala mu deset minut, aby se uklidnil. Oblékla jsem se a vrátila se za ním.
Švihák seděl na schodech do dalšího patra a už měl ve tváři obvyklý uštěpačný výraz, žádná stopa po předchozí hysterii. V takovém případě už jsem se s ním nebála mluvit, tak jsem si k němu sedla.
„Přicházíš mi oznámit, jak mě strašně nenávidíš?“ zeptala jsem se a na znamení smíru si začala taky okusovat nehty.
V sedě naznačil mírnou poklonu. „Ano .Tím obrazem jsi způsobila, že měl Tony důvod nadbíhat Martině. Ona je moje sestra, víš.“
Zabořila jsem hlavu zoufale do dlaní. „V těch vašich vztazích aby se prase vyznalo.“
„No, já ho teď jenom hledám, abych ho mužně ztloukl, chápeš,“ vysvětloval. „Jenže on nějak zmizel a tak mě napadlo, jestli není tady.“
„Já bych ti ho ukázala, víš že se ráda dívám, když někoho biješ.“
Chápal, že situaci stále nerozumím. Chvíli přemýšlel a pak neuspořádaně spustil:
„Mája o Vánocích bydlela u něj, páč jsme dělali novou kuchyni. Nechala se zblbnout. A já jsem přitom tak doufal, že když mu předhodím tebe, že už ji nechá! Tak krásně zmijsky jsem vás dal dohromady. Takovou pěknou hračku přímo pod stromeček jsem ti dal. Že se ho ani nebudeš pokoušet pokoušet, s tím jsem nepočítal.“
„Není to moje vina, že mě jiní muži nezajímají,“ podotkla jsem potichu. „Ale pohrála jsem si s ním hezky.“
Švihák se pyšně usmál. „No nakonec jsi ho asi rozčílila tak moc, jak jsi jen mohla. A ještě jsi k tomu použila mou ségru. Vyběhla na něj ze sprchy a roztrhala mu ty desky přímo před očima! To je, musím uznat i já, fakt hodně zmijský.“
Srdce se mi roztlouklo dvakrát rychleji než obyčejně. Mé dokonalé dílo. Můj portrét. Potom jsem se začala strašně smát.

14. listopadu 2009