Když Vídeň dávno není

Daniil Petroff se opřel o sloup po své pravici. Nebýval zde dole moc často. Ale ne, zase musel svoje myšlenkové pochody opravovat, nebyl tam vůbec nikdy, až teď. Lidé mají chodit pěšky a tady má jezdit zboží. Daniil jednou viděl obrázky takových posunovacích hal a představoval si, že když byly postaveny tak velké, bude potřeba řádného hemžení, aby se zaplnily celé. Proto se sem vydal, v kapse potvrzení, že by na světě nikomu nechyběl. Nízký a tlumeně osvětlený prostor měl však o mnoho komornější podobu než v jeho představách a hlavně byl liduprázdný, a to ho skličovalo. Nikdo se mu nepokusil zabránit ve vstupu. Očekával velký hluk, místo toho byl konfrontován s prázdnotou, absencí takřka čehokoliv. Mimo dvou lesklých stop úzkokolejky a jedné řady podpůrných šedých sloupů neviděl vlastně nic.

Potom si kousek od sebe všiml malého kulovitého skleníku na vysoké noze. Snad jakýsi dávný pozůstatek lidské civilizace, usmál se. Stářím udýchané stroje, které uvnitř udržovaly růstové klima, povážlivě vrčely, ale ten zvuk se v rozsáhlých prostorách ztrácel. Rostliny uvnitř polouschle živořily. Vybavil si Darju, která by nad tím zaplakala. Pomyslel si, že lidé jako ona už měli dávno vyhynout. Před nimi se měly důsledně tajit i plameny; nikdy neměli být přinuceni k tomu, aby žili na spáleništi.

Číslice šest na tabuli se změnila na sedmičku. Vlak se blížil. Po kolejích se připlazil jakýsi chladný proud vzduchu a otřel se o paty zdí a vyšplhal i po sloupu a do Daniilových nohavic. Ještě tam pořád byl.

V prosklené kukani se pohnul kontrolní pracovník. Bylo mu všechno jedno. Ani se nedíval na schéma, kde se vlak zrovna nachází. Myslel na kávu a proč se jí říká vídeňská, když Vídeň dávno není, myslel na porcelán a proč se mu říká míšeňský, myslel na nenávist a proč se lidem říká lidé. Myslel na hlučné ticho a papírové knihy a právo každého člověka zemřít, myslel na to, že už pět let neslyšel o tom, že by jeden člověk zabil druhého pro peníze. Myslel na hudbu a myslel na hudebnice, myslel na krásnou cellistku, kterou měl jeho prastrýc na praplakátě ve svém pokoji v ústavu pro staré lidi a nedal na ni dopustit. Myslel na to, odkud se vlastně bere světlo a jídlo a radost a láska a myslel na to, proč lidé pořád nosí čepice a proč se nezbouraly staré domy, když se nad nimi stavěly nové. Myslel na to, jak kdysi vypadaly autobusy, myslel na to, že člověk je vlastně tak směšné stvoření, považuje nespokojenost za matku pokroku a tak se pomalu oklešťuje tím, co už objevil, až po něm zbude jenom několik zklamaných pohledů dvou mladých milenců, kteří spolu už přes půl hodiny nepromluvili jediné slovo. Myslel tak dlouho a tak tvrdě a tak moc a s takovou něhou, až mu vhrkly slzy do očí při pohledu na malou šedou budku, ve které seděl. Pomačkal pár tlačítek, které spustily automatické vykládání z vlaku, který už mezitím přijel, a potom si říkal, proč se kávě říká turecká. A také přemýšlel o blonďatých vlasech neexistující cellistky a nevěděl, že Daniil Petroff je pořád přítomen v hale, ale už se neopírá o sloup, a že ho oči lidské ani oči kamer v tomto okamžiku nejsou schopny zahlédnout. Zato ale věděl, že až přijde večer domů, nebude číst zprávy a půjde rovnou spát.