Jedna věta o dívce, co toužila skončit jako Jana Eyrová

Byla tu ta dívka, která měla ráda skupinu Beatles a vstávala vždy tím způsobem, že se probudila v nekřesťanskou hodinu a potom posunula budík o deset minut dopředu a užívala si to štěstí, že může ještě deset minut ležet zabalená do peřiny a užívat si štěstí, a takhle byla šťastná třeba celou hodinu z celého jednoho dne, ač zbytek toho dne strávila nevyspalá s hlavou na stole a nic ji nebavilo, protože se mohla jenom věnovat svým očním víčkům, co neurvale a se surovostí klouzaly pořád ke svému spodnímu sourozenci a ona je musela vracet nahoru a pořád a znova tak, aby se dotkla řasami obočí, tak mohla vzpomínat na těch několik minut, kdy byla doopravdy šťastná, kdy ji těšilo, že až zazvoní budík, tak vstane a pustí si Beatles, ale teď nemusí, teď může ležet zabalená v peřině a užívat si třetích deset minut štěstí naplněných touhou, že si pustí Beatles, až bude muset vstát, a potom bude nevyspalá s hlavou na stole vzpomínat, jak byla ráno šťastná, a tak se to štěstí rozmělní pomalu a jistě na celý den a celý její život bude šťastný, protože vždycky přijde další ráno, kdy bude moci posunout budík a ležet ještě deset minut zabalená v posteli, a krásné na tom bylo to, že do té peřiny ani nemusela být zabalená, že mohla ven vystrčit jednu ruku, nebo obě, a taky mohla jednu nohu zaklínit kolem peřiny, jako by to byl její milenec, a tak ona zrovna lehávala velmi ráda, ale jenom v létě, protože v zimě, ač jí většinou doma zima nebyla, měla ten pocit, že by měla raději ležet zabalená a užívat si štěstí i teplo zároveň, ale i pod peřinou mohla ležet tak s tou nohou vystrčenou dopředu a pokrčenou, jako by objímala milence, který tam nebyl, a to ji také naplňovalo štěstím, protože v deseti minutách, které mohla ještě strávit sněním, mohla snít o tom, proč už tam ten milenec nebyl, protože musel na velikou cestu, která začínala párem tlustých ponožek v nohách postele a pokračovala černou košilí a chlebem s medem a jedním autem, které křičelo, když jelo, že se v něm ani nedali poslouchat Beatles, které dívka tolik znala, že si je ani nemusela doopravdy pouštět, že jí jen stačilo si v duchu vybrat desku, jež by ráda slyšela, a potom si sama pro sebe zpívat jednotlivé písničky v pořadí, v jakém patřily, nebo v takovém, v jakém sama chtěla, a to bylo rozhodně výhodnější, protože mohla vynechat písničky, které jí v náladě, ve které se zrovna nacházela, nesedly, protože jí se obecně líbily všechny písničky s výjimkou Here, there and everywhere, dokonce i Revolution 9 se jí líbila, i když ji do konce dokázala doposlechnout jen jednou, ale ona ji vždycky asi po první nebo druhé minutě posunula chvilku před konec, protože se jí velmi líbilo, jak Yoko Ono zastřeným hlasem opakuje „it was like being naked - if you became naked - you became naked“, a potom se vždycky smála a nechápala, jak si může její sestra plést Beatles s Rolling Stones, vždyť ty dvě kapely i když hrají stejnou píseň, tak ji hrají úplně jinak, aspoň že Doors si nepletla, ale to spíš proto, že Doors tak často neslyšela, ty si dívka pouštěla většinou, když byla sama, nebo nejprve hlasitě oznámila, že si jde pouštět Doors, aby si je náhodou sestra nepletla s úplně odlišným stylem hry jiných kapel, a vždycky si říkala, kéž by tak dokázala sestru naučit rozeznávat tyhle kapely od sebe, aspoň ty nejzákladnější, ty co měla nejradši, ale nejradši měla samozřejmě Beatles, proto se jí občas spíš z legrace než z čeho jiného ptala, jestli sestra dokáže poznat, kdo kterou písničku zpívá, a sestra se dokázala často trefit, protože u některého zpěváka se ptala častěji než u jiných a nebo se ptala pořád na tu stejnou písničku dokola, no prostě byla s tím někdy hodně otravná, ale časem se z toho stala taková jejich vlastní hra, kterou nemohl prožít tak pořádně nikdo jiný než ony dvě, protože dívka ráda mluvila o věcech, které se jí líbily, protože čím víc o nich mluvila, tím víc je měla radši, tím lépe mohla vyjádřit, jak moc je má ráda, ale my bychom se spíš raději měli ptát, proč si vůbec vymýšlela příběh o tom, proč tam milenec už není, když tam ani žádný nebyl, protože dřív takové věci nedělala, vůbec ne, dřív se netrápila představami jako teď, jenomže stejně jako měla ráda Beatles měla ráda i Charlese Baudelaira a Karla Maye, ač to někomu připadalo hloupé, a Tolkiena měla také ráda, a Sapkowského a Durrela, a jednu knížku od Flauberta, ale tu měla ráda dlouho, zatímco Marquéze teprve začínala mít ráda, ale zase ho měla ráda vášnivě, a zrovna tak začínala mít ráda Charlotte Brontëovou, protože příběh Jany Eyrové se jí tak zalíbil, že jí to až způsobovalo bolest a křeče v břiše, stejné křeče, jaké měla, když si četla o Amarantě, v jejímž osudu se našla, tak přesně tak si připadala i v případě Jany Eyrové a všech těch hrdinek, které podle řečí nejsou příliš hezké a navíc jsou i chudé, a proto jim i v těch myslích přísluší i místo podřadné a nenaplňující, ale všechny ty dívky s malým věnem a velkým nosem a tvářemi moc zarudlými a rameny širšími než chlapci, kteří si z nich kvůli svému původu mohli dělat legraci, v sobě najdou sílu s okolím bojovat a najdou svého pana Rochestera a okouzlí ho svou vášnivostí i svým rozumem a nakonec pan Rochester uvidí, že ten nos vůbec není velký, ale že se klene jako bok lodi, jako kmen stromu, ze kterého byla loď vyrobena, a lidé kolem nich chodí a říkají jaký krásný strom, jaká krásná loď, a mají je rádi, protože třeba k tomu stromu chodili s rodiči, když byli ještě malí a město je jim zdálo škaredé a bez života, nebo třeba zrovna tahle loď jim přivezla milého a syna a strýce a bratra z cest zpátky a dokonce v jednom kuse a mužnějšího a ztepilejšího, než když odjížděl, a na širokých ramenech přece není nic škaredého, zvlášť když končí šíjí krásnější než všechna věna všech urozených dívek na vdávání, a když ta líčka zrudnou pod dotykem jeho dlaně, tak ústa mají velkou chuť celičkou tu červen zulíbat, to potom vůbec nezáleží na tom, že tetičky a učitelky a protivné hospodyně v předchozích bydlištích měly jakési poznámky o tom, že Jana Eyrová se jaktěživa neprovdá, že se špatně narodila, že její osud už byl předurčen, a ty spíš můžou jen samy přemýšlet, proč ony vůbec skončily tak, že pomlouvají nevinné lidi a potěšení hledají jen v zášti a ta jim jako velká pijavice roste na zádech a vysává z nich všechnu sílu a není vůbec divu, že by nedokázaly být šťastné z toho, že můžou zůstat ležet ráno deset minut pod peřinou a jenom snít, a tak se i ta dívka, která měla ráda Beatles, podívala do zrcadla, aby viděla, jaká je, jestli v ní plane vnitřní oheň, kterým by Rochestera okouzlila, a tam viděla, že ji baví uprostřed noci vstát a jít do koupelny a prohlížet si svou tvář v zrcadle a být šťastná, že má vlasy zacuchané v drdolu, jež se jí během spánku tak nějak sám zamotal, a potom zase spěchat zpátky do postele pod peřinu a cítit přitom studené kachličky na bříšcích prstů, a mít při tom zavřené oči a být pyšná, že i poslepu jedním pohybem najde okamžitě dveře od pokoje a na první pokus otevře a potom za sebou i zavře, a potom se dokáže vyhnout všem nastraženým překážkám a padnout pořád poslepu hlavou přímo na polštář tak, že se neudeří hlavou do zdi, jako se to jednou stalo její sestře, ale to vám byla rána, to zadunělo tak, jako by se někdo s žulovými kameny pokoušel o tu stěnu driblovat, ale sestře díkybohu nic nebylo, byla chudinka daleko víc vystrašená z toho dunění, než že by se jí opravdu něco stalo, a taky se dívka nikdy nesmála, protože měla pocit, že její obličej vypadá s úsměvem moc ošklivě, a taky se brala příliš vážně, jako brala vážně fakt, že její sestra si nesmí plést Beatles a Rolling Stones, když jejich styly jsou úplně jiné, ač si byli hlavní kytaristé docela dost podobní, až na to, že ten jeden měl jenom jednoho syna a to se svojí manželkou a ten druhý měl tolik dětí, že sám ani nikdy nevěděl, jestli ví vůbec o všech, tak ona přemýšlela nad každou hloupostí a hledala za ní symboly a vysvětlivky a důvody a vyšší poslání a byla docela veselá, když nějakou takovou stopu dokázala najít a potom i vysvětlit, a pokud to potom nadšeně vysvětlovala ostatním lidem, tak oni se na ni dívali jako na blázna, tak tím byla radši, protože byla ve svém nitru přesvědčena, že blázen doopravdy je, ač se říká, že opravdový blázen by o sobě nikdy neřekl, že je blázen, ale ona četla tolik knih a tolik popisů a dělala si tolik testů a všechny ty příznaky na ni pasovaly tak přesně, jako tlusté ponožky na chlupaté nohy imaginárního milence, a taky byla líná, a to dokonce tak, že když zakopla a roztrhla si kalhoty – a byly to zrovna nové a parádní kalhoty – tak si je ani nezašila a chodila po světě s tou dírou a říkala si, že si toho přece nikdo nevšimne, kdo by se jí díval na kolena, vždyť na ní není nic k dívání, a i kdyby se někdo díval na kolena a všiml si, že na jejím levém koleni je látka prodřená a prosvítá tam holá kůže, tak že přesně ty novotou svítící kalhoty s dírou na koleni jsou symbolem jejího života, že zkazí, co může, že se jí nechce nic nekazit, že radši nad věcmi přemýšlí pořád dokola, než by šla objevovat nové, že radši bude chodit a dívat se v noci do zrcadla a říkat si, jak je ošklivá, než by se pokoušela být krásná, protože krásných holek jsou všude mraky a jsou krásné odjakživa, takže v tom mají praxi, a nikdy nemají odřená kolena, tak jak by se jim mohla vyrovnat, a že když jde domů a jde rychle, protože proč by ztrácela čas pomalou chůzí, a uvidí před sebou pomalu se šourat dva kluky, co zná, a tudíž by je musela pozdravit, a oni by ji taky zdravili a dívali by se na ni a viděli, jak je směšná, jak má díru na koleni a jak je předbíhá a utíká pryč a nezastaví se s nimi a nepopovídá si o škole a o životě, jako by to udělala každá krásná dívka, tak ona, jakmile je před sebou uvidí, tak přejde na druhou stranu silnice a nepřejde po mostě jako obvykle, ale půjde po břehu řeky podél garáží a potom nahoru do kopce a podél plotu nemocnice, za kterým v létě bývají lamy a kozy a bílí jeleni a dívka je přes plot chodí krmit zelení, co jí tam roste plno, jenomže teď tam lamy a kozy a bílí jeleni nejsou, protože je zima, a cesta je samé bahno od toho, jak v noci pršelo, a tak se dívka potí a funí a batoh ji na zádech tlačí a je jí čím dál větší teplo, protože jde pořád stejně rychle, a brzy je zablácená až po to jedno osudné symbolické koleno s dírou, a taky jí to klouže a ve stehnech ji brní, protože na tréninku skákala jak koza a teď musí ty nebohé nevyvinuté svaly opět namáhat a ono je to bolí, protože se ještě nevzpamatovaly z té minulé námahy a ony ji teď musí pronést bahnem a oklikou k druhému mostu, jenom aby se nemusela pozdravit s těma dvěma chlapci, kteří ji beztak viděli, jak přebíhá silnici a uhýbá potom na cestu podél řeky, jenom aby se s nimi nemusela pozdravit, a potom přijde domů a nadšeně říká ahoj a hádejte, co jsme dnes dělali, a celá veselá vykládá všemu živému třeba i třikrát stejnou věc, co toho dne zažila, až to dělá dojem, že je vlastně opravdu šťastná a že jí nic nechybí, i když ve skutečnosti má pocit, jako by byla zevnitř prázdnější než vypitá láhev odhozená v lese vedle cesty podél nemocničního plotu, i když jí vlastní hlas zní odporně a její tvář je škaredější pokaždé, když se usměje, i když jakmile zmizí ve svém pokoji, tak si sedne na postel a špičkou pilníku, který matce omylem zlomila, si bude drásat v pravidelném rytmu Beatles vlastní tělo, protože ho nesnáší, protože snad doufá, že když ho bude dlouho drásat, tak všechno škaredé z něj odpadá, protože jestli si někdo všimne nějaké jizvy, tak už otec nebude moct říct prosím tě, ty nejsi v žádné depresi, jenom jsi líná a protože jsi líná, tak jsi i tlustá a proto tě nikdo nemá rád, a protože když se na sebe podívá, tak jenom při pohledu na červené rýhy na kůži, jež se za čerstva ještě lesknou krví, která ale nevytekla na povrch, si připadá, že aspoň něco udělala správně, ale potom ji zase zklame, že si toho nikdo nevšímá, že to nikdo nevidí, tak si sedne k počítači a podle obrázku, co si uložila na ploše, kreslí portrét deprivanta a krásné dívky a ten deprivant je také krásný a holicí břitvou podřezává krásné dívce krk, ale zdá se, že ta o tom ani neví nebo nechce vědět, že nechce ani před smrtí přestat být krásná, a ta škaredá dívka, co to kreslí, se stejně obrázku na ploše příliš nedrží a vymýšlí si vlastního krásného deprivanta a dívku dělá přímo bestiálně krásnou a vždycky když se podívá na obrazovku, tak doufá, že v rohu zabliká žluté psaníčko a že se jí někdo ozve a ona bude šťastná, že na ní někomu záleží a ona ho má v té vteřině, v tom okamžiku jenom pro sebe a on na ni musel myslet, víc či míň, na tom nesejde, ale musel, když jí napsal, a jestlipak mu opravdu dojde, že když ona řekne, že s lidmi nemluví a že bude mlčet, že z ní opravdu ani slovo nevypadne, a že bude celá červená, ale rozhodně ne tak roztomile jako Jana Eyrová, a nikdo jí nebude chtít tu červeň zulíbat, protože to bylo řečeno již předem, že ne, jenomže přízrak pana Rochestera už se vznášel ve vzduchu, už byla vymyšlena naděje, už se pořád musela vracet na mysli, už se válely v nohách postele tlusté ponožky a byly příliš velké, takže nemohly být dívčiny, a přestože ví, že to je špatné, jako hodně věcí, co dělá, tak se musí pořád dívat na tu postel a vidí tam ty zpropadené ponožky a dívá se i na obrazovku po žluté obálce a když ji uvidí a je to jenom chyba v systému, tak má pocit, jako by jí někdo podtrhl židli pod zadkem zrovna v okamžiku, kdy už skoro seděla, a potom se ta obálka objeví znovu a je to někdo jiný, kdo na ni asi taky musel myslet, když jí napsal, jenomže to jí bylo jedno, protože on ji nezajímal a tak si nedávala nijak zvlášť záležet a byla na něj hrubá a urážela ho a obracela jeho vlastní slova proti němu, i když on to tak nemyslel, a nakonec mu řekla i o tom pilníku a o těch jizvách, a on jí samozřejmě řekl, že je pitomá, protože to ve skutečnosti opravdu byla a on to před chvílí vehementně popíral, a že by potřebovala pár facek, a jí se chtělo křičet a chtělo se jí křičet strašně moc, protože o tom to celé bylo, že kolem ní není nikdo, nikdo v celém domě, v celém městě, v celé obci, v celém kraji, v celé republice, v celé unii, jejíž členkou byla republika, na celém kontinentu, na celém světadílu, na celé zeměkouli, v celé sluneční soustavě a v celé Mléčné dráze a v celém kvadrantu nebo na co se ještě může vesmír dělit, a ano, ani v tom celém vesmíru nebyl nikdo, kdo by jí těch pár facek dal, protože jeden si myslel, že je šťastná, druhý o ní nevěděl, další o ní věděl a byla mu ukradená stejně jako on jí, protože by se nenašel nikdo, kdo by jí dal pár facek a ona by je od něj chtěla dostat, aby se vším špatným přestala a naučila se být dobrým člověkem a potom byla šťastná, šťastnější než kdy byla při posunování budíku o deset minut dopředu nebo při masturbaci, když nebyl nikdo doma a když křeče tam kousek pod žaludkem už nebylo možno snášet - protože onanie je hrozné slovo a Ónan v bibli stejně neonanoval ani nemasturboval, nýbrž provozoval přerušovaný sex, tak od čeho vůbec to gargantuovsky odpudivé slovo bylo odvozeno – a když už měla pocit, že to její neméně kolosálně odpudivé tělo si zaslouží nějaký způsob činnosti, po níž by si mohla připadat ještě více směšná a hříšná, i když nikdy věřící nebyla a nechápala, proč všechny církve považují spoustu normálních, někdy tedy i nenormálních, ale rozhodně i velmi příjemných věcí za hřích, protože když se přece někdo přejídá, tak kvůli tomu nemusí být hned zatracen a poslán rovnou do vyhnanství, ale sám by si měl svůj zlozvyk dobře rozmyslet, protože pokud se bude přejídat tak dlouho, že jeho tělo bude vypadat zblízka i zdáli, že vnitřní orgány a končetiny s hlavou jsou jenom jakýmsi maličkým dodatkem k několika různě tvarovaným nebo spíše netvarovaným prstencům tuku, tak potom bude pro něj těžké chodit do schodů a kroužkovat na volebním lístku a pouštět si desky skupiny Beatles a neplést si je s Rolling Stones, protože přes pupek a tukové polštáře v obličeji a kolem očí neuvidí, po desce které kapely to vůbec sahá, a nebude moci ani nosit černé košile, které si oblíbil, a on tak nesnáší změnu, ani onanovat, když nikdo další nebude doma nebo aspoň nadosah, i když onanie je hrozné slovo, a páchat další hříchy, za něž by mohl být zatracen ještě více než jen za to, že si musí dát tu sedmou palačinku, protože sedm je jeho šťastné číslo a protože zrovna ta sedmá je tak krásně dozlatova zabarvená, určitě nejkrásnější z celé várky, a tak by byl ještě větší hřích než kroužkovat na volebním lístku tam tu sedmou zlatavou olejem nasáklou kulatou usmívající se krasavici s malými dírkami způsobenými tím olejem, jež při smažení prskal a lítal ještě nehotovým těstem vzhůru, a protože ty vyskakující kapičky slunečnicového oleje byly horké, tak těsto se v místech, kterými proskočily, usmažilo a dírky tam zůstaly, nechat ležet, a protože je zrovna předposlední v míse, tak si dát i tu osmou, čert to vem, a teď už skoro ani nevím, o čem jsem to vůbec mluvila, ale vy, čtenáři, se můžete podívat nahoru, i když je těžké se v textu orientovat, když tam chybí odstavce a i ta interpunkce je beztak na špatných místech, a zjistíte, že jsme odbočili k výkladu bible zrovna v okamžiku, kdy jsme vyjmenovávali, kdy byla dívka, která má ráda Beatles, šťastná, jako v těch okamžicích, kdy ještě cítila na bříškách prstů studené kachličky, ale už byla na sebe pyšná, že se nepraštila poslepu hlavou o zeď, a že v momentě, kdy by ji někdo vyfackoval, tak by byla daleko šťastnější než při těch okamžicích, kam by se s přimhouřenýma očima daly zařadit i chvíle uspokojení, když urážela nebo jinak týrala ty, kteří to s ní mysleli dobře, ale nedokázali si u ní sjednat takový respekt, že by si zkoušela olíznout loket, kdyby se jí jen tak nedbale mezi řečí zeptali, jestli to dokáže, a teď mi řekněte, vážení a milí čtenáři, přestali jste na chvíli číst, abyste si také zkusili olíznout loket, já si totiž myslím, že ne, neboť vy už jste také součástí tohoto popisu jedné dívky, vy už jste poznali, že dívka za vyvrácené ruce z ramen a utržené jazyky nestojí, že i když má ráda Beatles, tak se spíš chová jako bestie než jako opravdový člověk, a že i když z celého srdce nenávidí nejvíce ze všeho na světe sebe, tak stejně nedokáže myslet na někoho jiného, a když na něj myslí, tak se v té myšlenkové představě nebo fantazii, či úniku od reality jako jednom ze způsobů řešení anomie - jak by řekl Robert King Merton, jehož příjmení si jen tak mimochodem dívka zapamatovala proto, že znělo podobně jako příjmení jistého chlapce, jež po dva celé roky s určitými přestávkami figuroval právě v takových fantazijně únikových představách této milovnice skupiny Beatles – vyskytovala vždycky i ona sama, ale jiná, krásná, taková, jaká by chtěla být, manipulativní mrcha s dlouhými vlasy a většinou i bez brýlí, ač brýle vždycky chtěla mít a byla na ně hrdá, že dokonce i když tu svou sestru učila rozeznávat, který z Brouků zpívá jednotlivé písně Beatles, tak jí při tom šlo hlavně o to svoje takzvané chvilkové a povrchní štěstí a ne o to, aby sestra doopravdy uměla u Yellow submarine vykřiknout Ringo a u již ve 433. a 434. a 435. a 436. slově zmiňované Here, there and everywhere Paul a u I am the walrus, které ale sestra přezdívala Eggman a otec I’m crying, John a potom samozřejmě u I’m happy just to dance with you zvolat vítězoslavně George, protože tahle písnička se sestře hodně líbila a dívce se zase hodně líbil George, a opět jsme u těch představ, ve kterých si i George sem tam zahrál nějakou roli, často i hlavní, a myslím, že i kdybych ještě další čtyři stránky pokračovala ve výčtu jejích špatných vlastností, že byste tu dívku se slabostí pro hudbu 60. let už nemohli nenávidět více než v této chvíli, kdy už stejně nevíte proč ji nenávidíte a v hlavě vám hučí, takže se elegantně vrátím k hlavní myšlence, že v devatenáctém století, tedy v době, kdy žily v Thorntonu v Yorkshire v rodině irského anglikánského duchovního Patrika Bruntyho sestry Brontëovy a kdy nejstarší z nich Charlotte (ty další byly Emily a Anne, a postava Emily Brontëové se mimochodem objeví v roce 1967 ve filmu Week end Jeana-Luca Godarda ve scéně, kdy se jí jedna z hlavních postav ptá na cestu, a Anne zase napsala The Tenant of Wildfell Hall, což v překladu znamená Nájemnice z Wildfell Hall, ale česky to bůh-ví-proč vyšlo pod názvem Dvojí život Heleny Grahamové, která je psána jako dopis mladého muže svému švagrovi o tom, jak potkal svoji manželku, a kterážto kniha byla také roku 1996 převedena do seriálové podoby a roli onoho muže, jež píše dopis, ztvárnil herec, jež také často figuroval v dívčiných představách) Brontëová, jež se dožila 38 let, což se nám dnes zdá podivně málo, a jelikož se mi už nechce, tak nebudu ještě počítat, kolika let se dožily její dvě sestry a jak si ona vedla v porovnání s nimi, napsala knihu Jana Eyrová, a Jana žila stejně jako Charlotte v devatenáctém století, tak v té době neměl o Beatles v Anglii nikdo ani potuchy, a stejně by se správně mělo říkat The Beatles a ne Anglie, ale Velká Británie, čili dívčina hlavní dobrá vlastnost, totiž fakt, že má ráda skupinu Beatles a umí rozeznat jednotlivé muzikanty od sebe, když zpívají, je v tomto případě nepoužitelná, protože pan Rochester – neznaje liverpoolské kvarteto, jež revolučně změnilo způsoby nahrávání hudby a jimiž zavedené postupy se uplatňují v nahrávacích studiích dodnes – by neshledal dívku jako vhodnou k tomu, aby kvůli ní zbořil všechny společenské konvence a poslal hezkou, bohatou a urozenou Blanche k vodě a zamiloval se do Jany, pouhé (a ještě k tomu nehezké, ale to jsme si již vysvětlili) guvernantky svojí chráněnky Adele, která mu zůstala na krku poté, co tanečnice, do které se zamiloval v Paříži, vzala kramle s jiným - a to je ještě zajímavé, že ten samý herec, co hrál ve zfilmovaném Dvojím životě Heleny Grahamové z roku 1996 muže píšícího dopis a figuroval v dívčiných představách, zahrál si i v seriálovém zpracování Jany Eyrové z roku 2006 a to nikoho jiného než samotného záhadného pana Rochestera – a dokonce si tu Janu po několika nepříjemnostech spojených s tím, že on už ve skutečnosti ženatý byl za Berthu Masonovou, a ta zapálila celý dům a sama skočila ze střechy, vzal za manželku, ale určitě by to neudělal s touto dívkou, která věděla, že termín „grotty“ (znamenající groteskní), jež ve filmu Perný den z roku 1964 vydávají za liverpoolský slangový výraz, ve skutečnosti žádným takovým oblíbeným příměřivem nebyl, a prudký nárůst jeho výskytu nastal právě až po uvedení konkrétního snímku do kin, když ho George se sobě vlastní nedbalou elegancí nonšalantně pronesl.

28. ledna 2009