Jak je důležité míti Filipa

Ve středu těsně po půlnoci, tedy už vlastně ve čtvrtek, slehla kočka, jíž strýcovy děti pro shluk barevných chlupů na bílé náprsence říkaly naštvaně Mašle a něžně Mašličko. Zůstala po ní v seně čtyři koťata, dvě umřela záhy po narození. Jejich matka pružným krokem odcházela, neviděna, neslyšena, aby se k nim už nevrátila.
Nad dvorem svítil měsíc. Na silnici bylo ticho, jenom tam, kde se vracela Marie domů, bylo rozrýváno těžkým dechem jejím i jejího společníka. Marie nechala chlapce sáhnout na svá ňadra jednou, podruhé, jako by omylem, jako by je k tomu nutil rytmus chůze. Po třetím dotyku se již nedalo nic zastírat. Čtvrtý se zvrhnul ve vzájemně asistované pokládání se do strouhy.
Dívka lehce vykřikla a ztuhnula.
„Udělal… jsem ti něco?“ ptal se chlapec. Marie se mu dívala přes rameno.
„Ježíš, tam někdo je… kočka,“ vyprskla smíchy. Chlapec se snažil vykroutit hlavu tím směrem. Dívka ho lehce kousnula do ucha.
Mašle či Mašlička je bez zájmu minula. Její zatažitelné drápky necvakaly o asfalt. Čtvrtek se nenuceně přesunul směrem ke svému konci.

Karolína se na posteli přetočila a uviděla závěs pokreslený neuměle naznačenými květy jiřin a chryzantém. V černobílém nočním provedení vypadaly jako hlavy rozcuchaných dětí. Měsíční paprsky jim planuly z očí a dělaly jejich sinalou kůži ještě děsivější. Karolína vstala a odhrnula látku. Nebyl to svit měsíce, byly to lampy. Petrolejové lampy, chtěla by říct, a já jsem syfilis.
Šla se do kuchyně napít, linoleum a zplesnivělá podlaha pod ní vrzaly. Dům odpovídal na mumlavé pozdravy zpoceného čela, co ještě před chvílí spalo. Karolína nemohla najít láhev se sirupem. Pila samotnou vodu, chutnala jí trochu po chloru a trochu po železe. Myslela na antibakteriální roztok na čištění zubní protézy staré dámy, co odfukovala ve vedlejší místnosti. Když se vracela do pokoje, dvakrát zakopnula. Nejdřív o práh, potom o koberec, který shrnula otvíranými dveřmi. Jakmile si znovu lehla, plátno, kam se promítal její život, pomalu zčernalo.

Jakmile byl někdy kolem šesté čtvrtek řádně probuzen, mohl se i strýcův dvůr mátožně rozpohybovat. Vstával po částech, aby ho příliš života naráz neobnažilo až na trámy. Ve vzduchu se vznášelo matné cosi, aby oznámilo, že něco není v pořádku. Pes, který jindy každému překážel pod nohama, se zmateně motal na volném prostranství a nevěděl, co si počít. Větrem se nesl drásavý, skřípavý, hladový nářek narozených koťat. Ale kde jsou, kam na ně zaštěkat. Mašle se vyhřívala na parapetu okna do ložnice, kam celý den hned od rána vždycky svítilo slunce. Na tváři měla zcela klidný výraz.
„Nepovím vám, kde jsou,“ říkala třem lidem, co se k ní obraceli. „Najděte si je sami.“
„Jenže kde je máme hledat,“ otíral si muž s vlnitými vlasy čelo. Říkali mu Jirka nebo Rudla, ale tak se určitě nejmenoval. Hodilo by se k němu spíš Vilém nebo Viktor, ale volejte na něj „Viléme nebo Viktore, běž odvíkovat septik“. Měl od předchozího večera kocovinu. Přesto se snažil poznat, odkud nervydrásající mňoukání vychází. V takovém stavu mu připomínaly trest shůry za to, že je povaleč. Kdyby se zbavil těch hlasů, myslel si, vykročil by ze stínu. Jenže ty skřeky přicházely snad odevšad.
„Jirko, vem psa a projděte to tady,“ ukazoval strýc na stodolu a seník. „Možná ji ještě přinutíme, aby je nakrmila.“
Stará dáma, sedící na lavičce vedle dveří do domu, se usmívala. „Tohle udělala už několikrát, potvora jedna. Když je nechce, tak je nechce, to se nedá nic dělat.“
Hrdě se dívala na svou kočku. Strýc vždycky koťata prodal, hned jak to bylo možné. Babička nesnášela ten pohled na skučící kočičí matku, když na dvůr zajelo cizí auto a ze zadního sedadla vyskočilo koťat chtivé děcko.
Strýc si šel po svém a Jirka přivolával psa, ale ten neposlouchal. Dveře od domu se otevřely a vystoupila z nich Marie. Půvabný obličej měla zkřivený soucitem. Klekla si k psovi, jenž okamžitě sednul na zadek, a drbala ho za ušima.
„Kdyby už tak přestaly naříkat,“ povzdechla si.
Jiří s vlnitými vlasy se na ni bolestně podíval.
„Až chcípnou hlady, tak zmlknou,“ řekl.
Marie se na něj usmála, protože neposlouchala, co říkal.
„A proč se o ně nestará Mašlička?“
„Tady babička by ti to řekla líp,“ ukázal Jirka na starou dámu, která už byla zase zahleděná do minulosti. Znovu mlasknul na psa, ale ten ho i nadále ignoroval. Jiřího to rozčilovalo.
„Je už prostě stará a nechce se jí obtěžovat s dětma,“ dodal netrpělivě.
Marie k němu zvedla oči. „Babička?“
Byl to přihlouplý smích, přesto se domnívala, že kvůli němu působí roztomile. Jirka zrudnul.
„Ne, Mašle přece,“ vysvětloval a Marie ho za to odměnila ospalým pohledem.
„Dneska jsem šla spát až ve tři a oni mě vzbudí takhle brzo,“ zazívala. „Asi půjdu vzbudit Karolínu. Musím jí něco říct.“
„Karolína už vstala,“ řekl Jirka, otočil se a šel pryč. Marie bývala vyzývavou součásti jeho snů pouze v případě, že se nepokoušela mluvit. Na tuhle Marii se dívat nepotřeboval a už vůbec se s ní nepotřeboval bavit. Po tomhle rozhovoru si připadal jako blbec. Koťata dál kňučela a pes kolem Jiřího proběhl do zahrady.

Karolína zrovna stála pod velkým javorem. Na mysl se jí neustále vracela slova, co jí řekl Jiří předchozího večera.
„Je mi to líto.“
Jen tak pohodil rukama.
„Je mi to líto, ale…“
A pak šel pít.
Proč zrovna lítost jí musí připadat tak odporná? Karolína se k tomu stromu chodila ptát často. Na rozdíl od strýce nebo od sestřenice Marie javor na otázku neodpovídal znovu otázkou.
Sedla si na sloupek plotu a dívala se do větví. Lítost jako cit se jí hnusila. Nechtěla nikoho litovat a nechtěla být ani litována. Pokud ji někdo litoval, označoval její stav za politováníhodný. Jako by si snad raději přál, aby Karolína byla jiná. Jako by snad bylo lépe, kdyby Karolína vůbec nebyla!
Kolem foukal vítr a svítilo slunce a tráva takovým zvláštním způsobem voněla, zkrátka všechno bylo tak mírumilovné, až by do toho Karolína kopla.
„Dobře,“ pokynula si blahosklonně a násilím se uklidnila. „Ciťte si lítost, no jen si ji ciťte. Můj problém to není.“
Teď už by se snad mohla vrátit. Plížila se podél zdi stodoly a dívala se spíš za sebe než před sebe, a málem tak zakopla toho dne potřetí – o žebřík přistavený k patrovému vchodu do seníku. Na vrcholku žebříku viděla mužské boty. Před nimi se vznášel ve vzduchu proutěný košík.
„Vezmi, rychle, klouže,“ přikázal Karolíně úsečně hlas shůry.  
Dívka zdvihla ruce a stáhla košík k sobě. Na žebříku se vzápětí ukázal zadek a za ním sestoupil dolů celý muž.
„Ahoj Karolínko.“
Dívka se na něj nehezky zatvářila.
„Ahoj Jiříčku.“
„Říkala jsi mi Viléme, dřív,“ poznamenal muž s vlnitými vlasy.
„Taky jsi po mně dřív neházel košík s – co to je? – mrtvý koťata?“ nahlédla Karolína přes proutěný okraj. Jiří strčil svoji hlavu vedle její a dal si pozor, aby se jí nedotkl.
„Tři už jsou úplně studený. To poslední bude taky,“ ukazoval na nejsvětlejší svazek chlupů, který se neznatelně třásl.
Karolína kuličku menší než její vlastní dlaň pohladila po hřbetě. „Vždyť hřeje.“
Podívala se Vilémovi zblízka do očí. Muž se pustil košíku a couvnul.
„Hřeje, hřeje, ale brzo hřát nebude.“ Smiř se s tím, některé věci jsou nevyhnutelné.
Úkosem sledoval dívčin vyčítavý pohled a vůbec si nemyslel, že by ji tak zlobily ty mrtvolky. Pamatoval si její výraz z předchozího večera. Ale nemohl jednat jinak. Nemohl. Kdyby se do něčeho nutil, jenom by z toho byli oba nešťastní... Ona to ví, ale stejně se na něj bude dívat tímhle pohledem. Tu lačnost si může dovolit jen proto, že sama moc dobře ví, že nikdy nebude nasycena.
Byla to pravda. Karolínu v tu chvíli napadlo, že by mohla hodit košík za hlavu a ukázat mu, co to znamená hřát, hořet, planout životem. Jiskřičky vášnivého vzteku jí vyskakovaly z očí. A výčitky, které nikdy nevysloví.

Kotě jménem Filip spatřilo po obvodu kruhového horizontu několik párů otevřených lidských očí. Jedny poposkočily trochu výš a pod nimi se otevřela ústa.
„Jirka je našel.“
„Vzal jsi psa, jak jsem říkal?“
„Že jsou jenom čtyři, posledně jich měla šest.“
„Chcíply. Tak se jich nějak zbavte.“
Marie se prudce narovnala. „Tati!“
Vzala Filipa do rukou a pohladila ho po bříšku. Vždyť tenhle se zrovna zavrtěl. Vždyť tenhle se na nás dívá.
„Toho si beru já. Dáme mu nějaký mlíko.“
Babička se otočila a šla vratkým krokem zpátky k lavičce. „Kravský ti nesežere a kočičí nemáš.“
Jirka se otočil k Marii bokem, aby se jí nemusel dívat do očí.
„To už bude promrzlý. Bůhvíjak dlouho tam jen tak leželo, to je na prochladnutí jako dělaný.“
Díval se na jabloňový sad, ruce měl přitom zkřížené za hlavou a protahoval se. Karolína místo něj viděla luk připravený ke střelbě, bez založeného šípu. Jeho slova jí zase letěla hlavou. On říká, že to nejde. Že by to nefungovalo. On si opravdu myslí, že jsou to větrné mlýny.
Energicky odhodila košík s mrtvolkami a vrhla se k Marii.
„Půjč. Zabalíme ho třeba do ručníku, aby byl v teple. Však on nám neprochladne.“
Tón jejího hlasu byl útočný a vzdorovitý. Marie se nadchla a Jiří kroutil hlavou.

Kotě se strašně vzpouzelo. Tlamičku otevíralo, jenom pokud chtělo křičet. Dívky klečely v obývacím pokoji na koberci a čely hlav se opíraly o sebe. Marie držela v ruce Filipa a Karolína držela v ruce kapesník. Jeho smotaný konec namáčela do misky s mlékem a snažila se kotěti vnutit alespoň několik kapek. Záda ji bolela a ruka sebou v zápěstí křečovitě cukala. Chtělo se jí křičet a nadávat a mlátit něčím o zem. Od jazyku k misce, od misky k jazyku. Ták, a teď polknout. Polk. Tak polkni!
„Vypadá už zdravější,“ přesedla si Marie do tureckého sedu. „Vidíš ho? Snad se usmívá. Budu mu říkat Petr. Včera jsem byla s Petrem, víš? Hodně jsme si povídali a já jsem si říkala, že s ním asi půjdu na tu brigádu. Táta to sice ještě neví, ale ten neví ani o Petrovi. Ale co by mu na tom mohlo vadit, co myslíš? Vypadnu z domu a to asi vždycky chtěl. Aby tady mohl být úplně sám. Vždyť i tebe má radši než mě. Nemáš ten pocit? Že tě má radši? Mně se to tak zdá. I Jirku bere víc za svoje děcko než mě. Jiříku sem, Jiříku tam. Nezdá se ti? Dneska zase na něj mluvil a na mě ne.“
Karolína trochu zčervenala. Jak by to jen nejlépe řekla? Chtěla, aby se Marie cítila dobře.
„Tak pokud jde zrovna o tohle, tak bych řekla, že tvůj táta nemá moc rád nikoho, kdo není přímo z rodiny. Tím míň Jirku. Ten je na něj moc chytrej. A já mu piju krev, protože nic nedělám.“
„No jo, jenže vy dva jste proti němu dva,“ namítla Marie. „Já jsem sama.“ Když Karolína nijak nereagovala, tak dodala: „Ty a Jirka.“ Byla v tom vlastně i nevyslovená otázka.
„Jo, my jsme dva pitomci,“ řekla rychle Karolína, jako by se toho potřebovala bleskově zbavit. „Jeden větší než druhej. Zato ty jsi jeho. Na tobě mu záleží.“
„Myslíš?“ Marie by tomu strašně moc chtěla věřit, ale nedovedla si to představit.
„Tvůj táta si určitě nepřeje zůstat sám,“ pokračovala Karolína.
„Jak to víš?“
„Kdyby chtěl být sám, nebude mít potřebu říkat ti pokaždý svůj názor, pořád ti něco vysvětlovat, všechny ty věci, na který si stěžuješ. Ty jeho kamenný zásady a všechno, čím tě krmí.“ A taky jsi mu už kamenně zbyla jenom ty, myslela si, ale nahlas to neřekla.
„Fakt? No, tak já mu to řeknu, tak já se zeptám, on stejně chtěl, abych byla samostatná.“ Položila kotě do ručníku zmuchlaného v krabici od sušenek. „Vypadá už zdravě. Připadá mi už nakrmený. Nejspíš by mělo taky spát. Vždyť je celý den vzhůru. Určitě je vyčerpaný. Podívej, jak zavírá oči. Já ho dám spát.“
Marie nelhala, i když to tak vypadalo. Za pár týdnů si opravdu šla s otcem promluvit a v návalu emocí mu i přiznala, že je těhotná. Ale nevybrala si ten správný den, protože otec jí řekl, ať si dělá legraci z někoho jiného, a šel kouřit na terasu.

„Jak je důležité míti Filipa,“ opakovala si Karolína pro sebe. „Jak je důležité míti Filipa. Jak je důležité míti Filipa.“
Ležela na podlaze a krabičku od sušenek měla položenou vedle hlavy. Vrásčitý strop nad ní se v blikajícím světle ztišené televize zdál jako vodní hladina. Jinak už byla všude tma. Kotě se každou chvíli rozvřískalo a to si potom Karolína sedla a mluvila na něj jako na dítě a brala ho do dlaně a cpala mu pod nos namočený cíp kapesníku a to nebohé zvíře se pořád muselo olizovat, ačkoliv nejspíš nechtělo. Ale žilo. Křičelo a žilo. Zatraceně unavené a usnout nemohlo. Určitě ho všechno bolelo, stejně jako Karolínu. Kdyby mohlo chodit, taky by se nezvedlo, aby si lehlo aspoň na otoman. Leželo by naznak ve studeném pokoji a pozorovalo rozvlněný strop.
Dělala to kvůli Jiřímu? Ne. Nedělala to ani kvůli Vilémovi. Ve skutečnosti nemohla nic dokázat ani tomu kotěti. Dělala to kvůli sobě. Chtěla to udělat. Nějak se rozhodnout a potom se toho držet. Možná už bylo v jejím věku divné oddávat se představám o sebeovládání a symbolickém okamžiku zatnutí zubů. Utěšovat křik kotěte a zároveň tím konejšit sebe. Pozorovat strop a doufat, že přežije ráno, aby se mohla ukázat Jiřímu i Vilémovi. Chvíli měla pocit, že ho zahlédla vzhůru nohama chodit po kuchyni. Zastavil se ve dveřích a díval se na ni a potom zase odešel. Hlavně neusnout. Jak je důležité míti Filipa.
Vyndala kotě z krabice a přitáhla si ho k obličeji. Hlavička zvířete za tělem nepřirozeně vlála. Svaly už ji neovládaly.
„Co to má být?“ zatřásla s ním, unavená a duchem už mimo sebe. Tak zakřič přece. Už zvedni tu hlavu. Vždyť ještě před chvílí jsi vrnělo.
Vzala kapesník a otevřela tvorečkovi ústa. Umělé dýchání musí fungovat i u zvířat. Foukla dovnitř z třícentimetrové vzdálenosti. Proudy vzduchu vnikly do těla a vytlačily nosem několik kapek mléka. Malý jazýček se přitiskl na patro, vypadalo to, jako by se pohnul. Odhalil se tím růžový vnitřek úst protkaný fialovými žilkami. Karolína položila tuhnoucí kotě zpět do krabičky a pozorovala strop.

Ve čtvrtek těsně po půlnoci, tedy už vlastně v pátek, vstoupil do pokoje Jiří a přikryl spící dívku dekou. Krabici s mrtvým tvorem odnesl pryč a potom se vrátil a klímal v křesle až do rána.

Dům vstával pomalu, po částech, jako by ho příliš života mohlo obnažit až na trámy.  Bylo to stejné vstávání jako kterýkoliv jiný předchozí den. Dům vstával stejně, aby se měnit mohlo všechno ostatní.
Vodovodní kohoutek prokapával už od šesté hodiny. Stará dáma ho neslyšela, ale přece se zvedla a šla ho utáhnout. Suché ruce zapraskaly kuchyní.
Nejprve dala zobat slepicím, potom se vrátila do domu a připravila buchty pro paní listonošku. Čekala toho dne důchod. Slavnostní atmosféra byla narušena vstupem Karolíny. Dívka rozrušeně proběhla kuchyní na chodbu a převrátila misku s drobením na podlahu. Stará dáma došla pro smeták. Krátkými, úspornými pohyby tu katastrofu zahladila. Vše hned zase bylo, jak mělo být. Jak to bylo předtím. Ale na lopatce zbylo smetí.
„Nemohl bys to zajít vyhodit?“ zavolala babička do obývacího pokoje. Sama se nechtěla vzdálit, aby slyšela zvonění u dveří.
No, mohl by? Vilém snad starou dámu ani neslyšel. Stál tam poněkud zkameněn. Pořád jenom všem pomáhal, odvíkovával septik, hledal koťata, tapetoval v chodbě a bůhvíco ještě, a místo odměny mu hlavou drnčela jenom Karolínina zakřičená slova: „Proč, pro všechno na světě proč, proč ti všechno musí být líto?!“