Heleno, miláčku, podej mi sirky

„Heleno, miláčku, podej mi sirky.“
Helena rozmrzele zavrčela.
Odlepila svoje ucho od žeber ústředního topení a nasadila si zpět brýle.
Džungle rozházeného pokoje na ni nasupeně hleděla s pozotvíranými skříňkami a zásuvkami, z nichž schlíple visely jazyky papírů a ponožek. V kuchyni to vypadalo zrovna tak. Střepy z talířů a sklenic vyvržených ze skříněk se mrouskaly s holými chodidly Heleninými. Nepoznávala úhledný byt, který dříve toho odpoledne objevili.
„Nevím, kde tu mají sirky,“ převrátila palcem u nohy velký zavařovací hrnec dnem nahoru a sedla si na něj. Richard se lednice netkl, podívala se tam sama. Našla svazek svraštělých vyschlých ředkviček, hodila je rozladěně za hlavu, kde se zarazily ve svém koulení o příbory a vařečky rozprostřené po bojišti.
„Copak nemáš svoje sirky?“ ozýval se jeho hlas odněkud z hloubi bytu.
„Nenosím je, co jsem přestala kouřit.“
Její zrak upoutala šlehačka ve spreji. Vyndala ji, protřepala, odstranila kryt. Hrot nástavce byl ověnčen korunkou plísně. Je to od lidí nezodpovědné, říkala si, odjet na tak dlouhou dobu pryč a snadno zkazitelné potraviny nechat snadně se kazit. Setřela zelenkavý chomáček a nastříkala si trochu šlehačky na hřbet levé ruky, odkud poté bílou hmotu olízla. Nic dalšího v lednici nehledala, nechala dvířka otevřená a šla dál.
Richard byl v koupelně, nějakým způsobem se potýkal se sprchovou růžicí. Jakmile zaznamenal její přítomnost, procedil mezi zuby: „Kdy jsi přestala kouřit?“
„Nikdy jsem ani nezačala.“
„Nezačala přestávat?“
„Nezačala kouřit.“
Nanesla mu trochu šlehačky přímo do úst, přitiskla se k němu zezadu, cítila, jak se otřásl, když polknul. Byl to hnus.
„Nic jiného tu není,“ zašeptala hnědí jeho vlasů.
„Není,“ třískl růžicí vztekle o zem a otočil se k Helenině tuláctvím vyhublému tělu. „Ani sirky nejsou, je to totální fiasko.“ Všechno co si naplánoval teď postrádalo smysl. Proč ji sem vedl, věčně se vším smířenou Helenu; líbí se jí tu, protože se jí líbí všude.
„Počkej,“ hodila plechovku na zem a labužnicky pohodila rameny, něco ji napadlo. Vyšla na chodbu. Na zaprášeném betonu po ní zůstávaly krvavé stopy, opravdu se předtím pořezala o střepy. Žádné boty z botníku, co objevili, se jí ale nelíbily, tak co s tím.
Zazvonila u vedlejších dveří. „Dobrý den, nemohl byste mi prosím poskytnout krabičku sirek,“ řekla bez intonace a bez úsměvu. Ten chlápek jí je donesl bez ptaní. Poděkovala a vrátila se za Richardem. Zapálili nejdřív postele v zadním pokoji a v ložnici, potom vyškrtali zbytek sirek na koženkový gauč v obývacím pokoji.
„Neudělali jsme to z radosti z násilí, udělali jsme to jen z radosti,“ spontánně pronesla Helena.
„Protestujeme proti společnosti?“ zeptal se Richard, když jim žhavý vzduch začal podezřele hladit tváře a oni museli ustupovat, aby se jim žárem nezkroutily vlasy nebo aby snad nechytily plamenem.
Helena přešlápla, nohy ji bolely, ale nepřála si, aby už byli pryč. Dokud tam stála, zvenčí zpocená a zevnitř rozpolcená, nechtěla cítit nic jiného. „Ne. Jsme líní, jsme vandalové. Oni si toho zatím nevšimli, ale všimnou. Určitě.“
„Nevšimnou. Budou nás mít za hrdiny.“