Dva vlci chycení v rybářské síti

A potom mu Eva povídá, ty přece máš doma ženu.

Mám přece doma ženu, odpovídá, přijde mu příliš složité začínat ihned vlastní větou, nejdřív opakuje cizí, snad aby jí porozuměl. Mám... ale to je spíš dcera nebo exponát. Umírá touhou po touze. Umírá mi tam – v kuchyni. Mám, mám ženu? Jak to víš?

Je to na tobě vidět. Jsi šťastný jako blecha.

Já jsem šťastný, opakuje, to není možné. Kdybych byl, neumírala by. Nebyla by pořád v kuchyni a šla by za mnou. Nebyl bych jí byl řekl, ať za mnou nechodí.

Posaď se, říká mu Eva, jinak spadneš, až to zabere, ublížíš si a to přece nechceš.

Já jsem, říkal si, ale ten pocit s ním byl jenom krátce. Evina látka konečně překonala návyk, který si vypěstoval, a zasáhla jeho vědomí. Možná, že předtím byl šťastný, ale potom už si to zase neuvědomoval.

Jakmile se vrátil domů, měl už čistou hlavu, ale čistou jenom chemicky, jinými metafyzickými způsoby mu na ní ležel mrak jako trám. Kolem kuchyně prošel třikrát jen tak mimochodem, zařizoval a uklízel jiné věci. Ona byla uvnitř, byla tam pořád, i když nikdy nevařila, nakonec se odhodlal a vstoupil za ní. Byla jiná, jinačí než jindy, v očích měla výraz, který neznal a kterému nerozuměl, takové jiskry mohly nést tisíc významů a zároveň si neprotiřečit, ale ani jeden z nich se nehodil k malé zadumané Darje, jejíž hlas zněl stejně matně a jednotvárně jako dřív, když mu odpovídala na slova.

Byla tu sama, četla knihu, jistě, čte jich tolik, hltá názory cizích hlav a potom jí je líto, že na to nepřišla sama dřív, později si ani nepamatuje, kdo tvrdil co, jen průsvitné lehké dojmy a odtočené ručičky času, který tím zabila a jiskry co jí létaly z očí, když mu o tom povídala, a celá se chvěla jako se jindy nechvívala a bylo to i v jejím kroku, když se zvedla a poodešla a celou dobu přitom mluvila o té knize, o lidech, kteří úpěli v poušti a o jiných, kteří lovili ryby, ale svět se jim zdál příliš šedý jako moře bez lodiček a tak se zvedli a šli za silnějším hlasem a za nadějí a místo ryb a moře dostali jen souš a biče a pronásledování, a ona do něj celou dobu šlehala svým pohledem a rozpuštěnými vlasy.

Měl bych se učesat, napadlo najednou Daniila, učesat své myšlenky. Nevěděl přesně, které obrazy hlavou mu plující si vymyslel a které k němu opravdu přicházely zvenčí, viděl Darju oděnou jen do rybářské sítě, jak k němu stojí zády a křičí otoč mě a něčím se zabývá, nedokázal poznat čím, protože sledoval pouze drobná ramena stažená k sobě očekáváním, viděl stojnou nohu chvějící se námahou a druhou nohu napjatě se pohupující v koleni. Uvědomil si, že strašně dlouhou dobu s dívkami, a hlavně s Darjou, jen mluvil, místo aby se na ně podíval. Ne že by nemohl, hrozné na tom pomyšlení bylo to, že on nechtěl. Bral ji jako souputníka, vlka, který zběhl ze stejné smečky, a tak nyní běží bok po boku, zatímco si každý hledá svoje vlastní sousto. A teď tento vlk, vyprahlý osamělý vlk se mu v očích proměnil v hladovou ženu a on si uvědomil, že ne ona, to on cítí hlad, to on by ji nejraději roztrhal.

„A potom v té knize bylo řečeno,“ najednou byla u něj a v očích jí svítilo, lovila v paměti s nadšením dítěte co se dozvěděla a stejně nevinně to sdělovala jemu, aby viděl, jak je sečtělá, jak je pilná, „že žena vznikla z mužova žebra. Tak jsem si myslela, že on by tedy měl mít o jedno míň. Ale jinde zase psali, že člověk má dvanáct žeber, ale obyčejně dochází ke změnám na 11 nebo 13 žeber. Přitom 13 mají častěji muži a 11 častěji ženy. Mělo by to… být naopak, ne?“ dotkla se dlaní Daniilova hrudníku. „Kolik máte žeber?“

Podívala se mu zblízka přímo do očí, potom sklouzla níž a ohmatávala ho pohledem i rukou, hledala žebra, s čistě akademickým zájem, myslel si Daniil a musel zatínat zuby. Potom se usmála a znovu krátce kmitla očima do jeho obličeje. Jistěže se usmála, bylo hloupé, že přes tričko nemůže žebra nahmatat. Její prsty, prsty bouře ve sklenici vody, vtrhly po šikmém svalu břišním na jeho holou kůži.

„Jedno, druhé…“ počítala. Od míst, kterých se dotkla, se po Daniilově těle rozebíhaly kulové blesky, bičoval ho déšť, bičovala ho slova, která mohla říci, ale neřekla. Skončila sedmičkou. „Víc jich asi nezvládnu nahmatat.“ Stáhla se, poodstoupila, ztratila nit, zapomněla se. Co po něm chtěla, nevěděla, co chtěla říct, říct nemohla.

V panice, že odejde, promluvil on. „Ještě tvoje žebra.“

Zastavila se, spíš pozastavila. No dobrá, bylo v jejích očích. Opřela se zadkem o stůl, dělej si se mnou co chceš.

Vzal své ruce – zvláštní pocit, ty ruce mu najednou nepřipadaly jeho, byly jenom pomůcka – a pohmatem zkoumal Darjiny boky jako by si ohmatával hudebník neznámou klaviaturu a zkoušel, jestli se mu tady bude dobře hrát. Ale něco mu vadilo, nemohl rozlišit bílé a černé klapky, tóny a půltóny, vadilo mu nepoddajné hrubé tričko, které se pokusil netrpělivě vyhrnout.

„Počkej,“ zarazila ho ona bezelstně a sundala si je sama, čímž se mu ukázala celá. Zapomněla však odtajnit svůj záměr, a proto si ho vyložil po svém.

„To není žebro,“ připomenula mu jemně.

Nedal ruku pryč a druhou ji vzal kolem pasu. Teď se k němu přivinula, snad v křeči, celá se chvěla, ale chvěla bylo špatné slovo, protože se nehýbala, ten třas byl uvnitř ní i uvnitř jeho, hlavu mu položila na rameno, hned ji ale zase zvedla, chtěl se od ní odtáhnout, aby se jí mohl podívat do očí, poznala to na něm, přitiskla se svojí tváří k jeho tváři, cítila jeho lícní kosti i jemné strniště ráno neholeních vousů, chtěla se ho dotknout už tak dávno. Letmo o něj zavadila svými rty, těm jeho se ale spíš vyhýbala. On ji pronásledoval.

Takto spolu vedli rozhovor, byly to spíš dva monology, ani jeden z nich neoslovoval toho druhého přímo, a hlavně, mluvili každý o něčem jiném a snad jen z bláhové touhy si namlouvali, že ten druhý jejich jednání rozumí přesně tak, jak ho oni mysleli.

Zprvu byla Darja pořád opřená o stůl a takto čelila jeho náporu, připravená k tomu, aby se podvolila, než by ji ale zdvíhal a věnoval se jejímu neopracovanému tělu tam, vrhli se oba k zemi. Ona se v poloze na zádech hned cítila bezpečnější, neměla za sebou jen vzduch a věci k neuchopení, naopak celá země a každý člověk, co po ní kdy chodil, nyní stáli za ní a drželi ji ve svém středu. To on byl teď přímo proti nim a žádal o vstup, on byl ten vetřelec a nebyl si vůbec jist, zda očislyšná dívka vůbec žádá spolu s ním, aby byl vpuštěn, nebo se jen od kraje cesty dívá. Neodporovala mu vůbec v ničem, přizpůsobila se jeho dravosti, srovnávala rychlost svého dechu s jeho dechem, snad by s ním i nejraději srostla, ale jako by neměla sama žádný vlastní cíl, ke kterému by se ubírala. To ho přivádělo k šílenství. Proč je tak mírná? Copak si nikdy, nikdy nebude stěžovat? Vzal ji za obě zápěstí, ne nijak něžně ani s ohledem, a vnutil se jí.

Přijala ho lépe, než sama čekala, ale byly to jeho oči, co nemohla snést. Pokusila se několikrát jeho pohled opětovat, viděla u něj otázku, chtěl po ní ujištění, hledal pochopení, hledal světlo, ale ona se pokrývala šarlatem z pocitu, že mu to nemůže dát. Rukama, které on jí stále svíral, pohnout nemohla, ne příliš, snad jen nadzdvihnout lokty, kdyby se mu chtěla ještě více přiblížit, beztoho měla neodbytný dojem, že ani natáhnutou rukou by na něj nedokázala dosáhnout.

Zavřela oči. Příchuť uspokojení ji ještě ani nestačila polechtat na patře a už opět cítila jenom truchlihořkou vinu. Nenáviděla se.

Než ji potom pustil, ještě chvíli ji ze zvyku držel a oba dýchali únavu toho druhého.

„Stejně…“ řekla Darja na odchodu, „stejně to byla i v mnoha dalších ohledech podivná kniha.“