Dáma v krámě

Nedělní odpoledne, jedoucí autobus. Sedadla jsou většinou obsazena osamocenými staříky a stařenkami. Čtyřku za řidičem obsadily dvě dívky a nikdo si k nim nepřisedl. Jsou nalíčené tak nějak slavnostněji, řeklo by se, ačkoliv ta mladší (A) je oblečena do kalhot, které se rozpadají, a květinového sáčka, jež by mohlo být starší než ona sama. Ta druhá (B) má na sobě krátké černé šaty, koženou bundu a velmi tragický výraz. Nehovoří příliš nahlas, tak se k nim musí stařenky naklánět, aby jim rozuměly. 

A: V pátek jsme šli s Karlosem po náměstí a on mi najednou říká: „To je zvláštní vidět Speedyho takhle venku a na denním světle.“ A já na to: „Ty vogo, ty někde vidíš Speedyho?“ A on zase: „Vždyť šel teď přímo kolem nás.“ A já řikám, že nešel. A on prej, že jsem ho i zdravila. Chápeš to? Já jsem si ho vůbec nevšimla.

B: Máš Alzheimera. Když na tebe bafnu, tak se nelekneš.

A: Ale tak když je člověk zvyklej vídat ho jenom v čajovně... Tam je vždycky tma.

B: Hm. 

Pauza. Dívka B si nervózně osahává obličej, kontroluje, jestli se jí nerozmazávají šminky po obličeji. Rozmaže si stíny kolem očí. 

B: (pomalu) Já... bych nechtěla, aby mě měl rád, protože na to ho mám moc ráda. Já jsem ráda, že mě nemá rád.

A: Ale on tě přece má rád.

B: Má mě rád, ale nemá mě rád tak jako ji. Chápeš? 

Dívka A nepřítomně přikyvuje, dívka B se s lehkým povzdechnutím podívá z okna. V řadě domů vedle silnice spatří jeden, za jehož okny jsou rozvěšeny dětské dupačky. Nápis na skle hlásá: KOČÁRY, KAPSÁŘE. 

Střih. Šum svistu. 

V malém krámě za pultem zevluje prodavač (C). Je mu něco mezi dvaceti a třiceti a stejně už má pleš, oděn je nevýrazně. Bez vzruchu pozoruje asistenta (D), který v zadní části obchodu přerovnává zboží z krabic do regálů. Občas se podívá k oknu do ulice a mimoděk čte nápis EŘÁSPAK, YRÁČOK.  

C: Kolik je hodin?

D: (Vytáhne z kapsy mobil a podívá se na displej.) Půl druhý.

C: Jéžišmarjá. 

Otevřou se dveře a vstoupí mladý pár. Dívka (E) je navzdory očividné svěžesti mládí oblečena v otřesně usedlém kostýmku a na hlavě má klobouk ze stejného materiálu. V uších má mohutné perlové náušnice, rovněž dost nevkusně zvolené. Muž (F), který ji doprovází, vypadá jako trouba a nikdo by později nedokázal vyjmenovat, co měl na sobě nebo jak vlastně vypadal. Dívka zamíří přímo k pultu a rázně hovoří s prodavačem, muž si prohlíží zboží vystavené po obchodě a drží se zpět.  

E: Dobrý den.

C: Celý den. Hahaha. Promiňte, prosím. Jaké je vaše přání?

E: Chci koupit to... však víte, vždyť to inzerujete, jak se to jen... kapsář. Chci kapsáře.

C: To je velmi rozumná volba, kočáry už totiž skoro všechny došly a výběr je velmi mizivý. V tom druhém vám mohu pomoci velmi snadno, ačkoliv snad nabídka není rovněž nikterak široká, dozajista vás uspokojí. Mohu nabídnout kapsáře, který zvládne okrást deset lidí denně.

E: (velmi udiveně) To snad myslíte za hodinu.

C: V našem obchodě udáváme výkonnost za časový interval jednoho dne, támhle to stojí na cedulce.

E: (netrpělivě) Přece nebudu utrácet za někoho, kdo lohne denně jenom deset lidí. To bych snad zvládla i sama. Jaké jsou další možnosti?

C: Hahaha, vidím, že slečna se vyzná--

E: Paní!

C: Promiňte mi, že ano, náš zákazník, náš pán, mohlo mi to dojít, hahaha, potom vás tedy dozajista nadchne exemplář, který obere třicet pět lidí za den.

E: (Přemýšlí.) A to v davu lidí třeba na koncertě nebo v průměrně zaplněné nádražní hale?

C: To záleží kam ho postavíte, že ano.

E: Výkon je tedy garantován fixně?

C: Jistěže.

E: Ale to je tedy nesmyslné! Pokud s ním pojedu na sto kilometrů vzdálené mezinárodní nádraží, tak mě lístky vyjdou na víc než kolik on tam otočí! A přitom by bylo šancí víc, to mi netvrďte, že ne!

C: Podívejte, paní, to už tak nějak zcela není můj problém, pořiďte si tedy výkonnějšího.

E: A jaké nabízíte výkonnější?

C: Tento je náš nejvýkonnější. Za velmi slušnou cenu a výkon garantován fixně, jak jste říkala.

E: A kolik to je?

C: No třicet pět, máte snad sklerózu, že už to nevíte?

E: Prosím, vy mluvíte pořád o tom jednom?

C: Jistěže mluvím o tom jednom, o čem jiném bych asi mluvil, my tady na nic jiného ani nemyslíme – NESAHAT na ty kočáry, jsou rezervované! 

Prodavač náhle zvýší hlas na muže F, který vzadu osahává vystavený sportovní kočárek a při takovém náhlém hlasitém zvuku poplašeně nadskočí, zakopne a musí se chytit asistenta D za rameno, aby neupadl. 

C: (Plynule pokračuje směrem k dívce.) To nebude skleróza, to je Alzheimer, vůbec jste se nelekla.

E: (Zčervená. Hlas se jí chvěje. Budou prasečinky!) A... a jak to tedy váš muž dělá?

C: Normálně se na lidi přimáčkne, třeba se jim i omluví a usměje se a prásk, už to je.

E: A to i bez ochrany... třeba davu?

C: Náš produkt je profesionál, umí fingovat zakopnutí kdykoli a o cokoli.

E: To se mi nezdá. Kapsář je přece investice, proč je to tak riskantní? A ručení žádné, ty vaše garance jsou k ničemu, co jsem tak slyšela.

C: Hahaha, obchod je obchod. A krám je krám, že ano, taky by vás to mohlo občas napadnout, když se náhodou uvidíte zezadu v zrcadle. 

Dívka vypískne, chytne se za zadek a zároveň se pokusí otočit, aby si tam viděla. Klobouk jí spadne z hlavy, sehne se pro něj, chce ho nasadit zpět na hlavu, potom si jím raději přikryje pozadí. 

E: To je vrozek. Totiž vzorek. To tam má být... To nemůže být to, protože já to teď nemám! To je vzorek, to tam má být... To je neslýchané! 

Dívka vybíhá ze dveří a muž F ji pomaleji následuje, drží se zády ke zdi a snad se pokouší omlouvat nebo co, no je to prostě pitomec. Asistent se obrací k prodavači a dává si ruce v bok.

 D: Poslyš, to jsi tedy nemusel. Byla to moc hezká dáma.

C: No právě, až moc hezká. Na ty její hadříky by nikdo nenaletěl. A ta pitomá výmluva, že je vdaná! Nakonec ji vytočí taková hloupost. S tou by šéf nechtěl mít co do činění. To ti přece řekne každej, hlavní je skvěle se ovládat.

D: Hm. 

Asistent se vrátí ke své práci, prodavač zevluje. Za oknem projede autobus. 

C: Kolik je hodin? 

A NYNÍ POINTA: 

D: (Hledá po kapsách.) Jéžišmarjá, ten pacholek mi ukradl mobil! 

Střih. Svist šumu. 

Nedělní podvečer, městský park. Na lavičce sedí dívka B vedle mladíka H (Mýlíte se, G nikdo nevynechal, jen se trochu zamyslete.) Mladík drží v ruce malý notes a s obtížemi luští drobné písmo. Světla na čtení má ještě dost, podotýkám. 

H: To se nedá číst.

B: Udělala jsem to trochu experimentální, musíš si to představit před sebou, ty nesmyslný nápisy křídou na výloze, toho prodavače jak dělá hahaha takovým blbě vysokým hlasem... a tak.

H: Ale já myslím tu škrábanici doslova, kdo si myslíš že tohle přečte? To jsi snad ještě psala v autobuse za jízdy, ne?

B: (Zardí se.) Ne. 

Mladík se vrátí ke čtení a dívka trpělivě čeká. Prohlíží si svoje nohy a připadá si opravdu hezká, i když, řekněme si upřímně, to jenom kvůli tomu, že má H u sebe, jinak by si připadala hnusná. Potom mladík konečně notes zaklapne a vrátí dívce. 

B: Tak co na to říkáš?

H: Ale to víš, že tě mám rád. Jak bych tě nemohl mít rád? Žádnou jinou B jako ty neznám.

B: Jistě, jistě, to říkáš všem na potkání. Ale co ten text... Co říkáš na to? 

Dívka si položí ruce na břicho a zamrká. 

H: Ty jsi stejně šílená. To s těma kapsářema je zajímavá myšlenka. Já nevím, kam ty na to chodíš...

B: (Myslí si, že H je opravdu pitomec a trouba, jen co je pravda.) Ale o ty kapsáře tam přece zase tolik nejde.

H: (Červená se a sklápí oči.) Jakto?

B. (V mžiku zapomíná, že ho kdy nazvala troubou. Vida ho, šikulku roztomilého, tak přece jen prozřel, pochopil.) No asis mě měl dost rád na to, aby se to to... Potento.

H: (Nic nepochopil, jenom tak v očích B vypadá.) Já to přečtu, protože čtu všechny tvoje věci, ale nevím, co by na to řekl někdo, kdo tě nezná.

B: Ti Rusáci, co jsi mi půjčoval minule, píšou úplně stejně. Úplně stejně! A svět je za to zbožňuje i milion let po jejich smrti.

H: No právě. To po tobě nikdo nechce, abys psala jako oni. Piš jako ty. A podívej se, já už budu muset jít, Adéla na mě čeká.

B: (Zhrzeně nasadí natrénovaný tragický výraz.) Neříkej jí Adéla, patří jí písmeno CH.

H: (Hladí B po tvářích a bradě.) Já tě mám rád a o to je to těžší. Sama to vidíš, že CH je H bližší než B. 

Mladík se zvedá a odchází. B zůstává na lavičce sama ve dvou. Myslí si, že muži jsou prasata, a oči se jí zamilovaně lesknou. Otevírá notes, zpoza ucha vytahuje plnící pero a text opatřuje nadpisem Dáma v krámě. Zdá se jí hloupé, že nechala dívku E po vyběhnutí z obchodu přejet autobusem, tak to škrtá a vpisuje závěr, který naznačuje, že F byl kapsář. Představuje si, že H přejel autobus a už ho nikdy neuvidí, a v G jí zatrne.

 

MaminKO

NEboj

život

Cirkuluje dál