Mimopsavecké aktivity: "1001 filmů" - Kresby - Plastiky - Náčrty - Fotografie - Malby - Filmy

Dobyvatelé ztracené archy


1981
Raiders of the Lost Ark
režie: Steven Spielberg
scénář: Lawrence Kasdan
hrají: Harrison Ford, Karen Allen, John Rhys-Davies

Naposledy jsem se dívala na film v takovém zvláštním rozpoložení, kdy jsem najednou bůhvíproč měla velmi intenzivní dojem, že se vlastně nedívám na komedii, respektive na něco, co by mělo být k smíchu. Bylo to jen takové chvilkové pomatení smyslů, protože Indy je okouzlující a všechno, ale bylo velmi poučné vidět film jinýma očima. Připomněly se mi Tarantinovy filmy, které jsou cool proto, že to o sobě svým stylem říkají, tak třeba se to Tarantino naučil od Spielberga. Jen ta úvodní sekvence "tajemných" záběrů, než se ukáže hrdinův obličej, to je něco, co by mi asi u jiného filmu podvědomě lezlo na nervy jako arogance tvůrců. Tarantina mi to také připomnělo v přístupu k zabíjení, protože jasně, je to film, je to inscenace, je to zábava, je to nadsázka a vůbec, ale když se člověk oprostí od znalostí popkultury a kontextu, tak smrt je zkrátka smrt a v tomto ohledu je ta slavná scéna se zastřelením muže, který se připravuje na šermovací souboj, hodně brutální. A ještě brutálnější, když si představím, že to vidím v kině plném lidí, kteří se všichni naráz zasmějí - ale to už se zase projevuje můj strach z většího množství lidí na jednom místě. Je to podobně brutální jako když nám hlavního záporáka Poslední křížové výpravy Donovana ukážou doma na večírku a v jeden moment do místnosti vstoupí jeho manželka a on ji políbí. Já potom celou dobu musím myslet na to, že z té paní bude vdova a že bude třeba celý zbytek života nešťastná. Co to se mnou je. Taky mi moc není po srsti zdejší damsel in distress, jejíž hlavním nástrojem je nekontrolované vřeštění, přece jenom to už působí trochu lacině. Co mi naopak připadalo nesmírně hypnotické a vlastně až jak obraz z jiného filmu, je právě moment, kdy je Marion zavrtaná mezi mumiemi a řve a čeká, až ji tam odsud Indy vytáhne, a je tam jeden několikavteřinový záběr na lebku, které se pomalým vlnitým pohybem plazí ústy silný had... To se probouzí ty deviace, jaké by člověk na povrchu nečekal při sledování lehkého dobrodružného filmu pro celou rodinu. A jaké psycho by všechna tato psycha mohlo korunovat? Samozřejmě závěrečný závěr ze skladiště, které je taky v prvním plánu takové to hahaha, hihihi, ale když to vezmu vážně, když to vezmu smrtelně vážně, tak je to síla, připomíná mi to takové ty neorealistické filmy typu Zloději kol nebo Ecce homo!, kdy celou dobu sledujeme jednoho člověka existenciálně trpět až do naprosté tragédie a misérie bez zdánlivé naděje na budoucnost, a potom od něj kamera odskočí a ukáže ho stát v proudícím davu lidí, čím nám naznačuje, že těch trpících je všude kolem nepočítaně a že vlastně možná všichni trpí a že vlastně nebude žádné zítra. Myslím, že se nějak potřebuji zbavit chmurů.

(komentář ze dne 1. 12. 2014)